„Bude tě škoda, jsi celkem pěkná," prohodil jsem pološeptem.
„Tak už mě zabij, nebavíš mě!" křikla po mně. Zasmál jsem se.
„Ještě jednou chci ochutnat. Tvoje krev je nejlepší, kterou jsem kdy měl," zašeptal jsem jí lačně do ucha a mířil jsem k její tepně. Nejdříve jsem jí svými rty políbil na krk, při tom druhou rukou jí pomalu trhal šaty. Nečekal jsem, co udělá, chytla mě za ní.
17.06.2015 (08:00), TerryS • Povidky » Na pokračování, komentováno 1×, zobrazeno 765×
Pohled Dylena
Přemístil jsem nás do mého domu. Docela tvrdě jsem jí hodil na postel. Ona se posadila a odkašlala si. Já se opřel o stůl, co byl naproti a s úsměvem ji pozoroval.
„Super, přinesl sis mě sem, hodil se mnou, co máš v plánu teď, supermane. Znovu usnout, jako minule?" mrkla na mne. Udělal jsem k ní pár kroků, ona se ani nehnula. Ale omrzelo jí to a rychle se napřímila, to už jsem stál v těsné blízkosti u ní.
„Nedovolil jsem ti vstát," zašeptal jsem podrážděně.
„Aha, a kdy jsme zavedli - Dylen si může dělat, co chce, kdy chce s Kate?" nadzvedla jedno obočí a založila si ruce na prsou.
„Teď," poznamenal jsem. „Chci vědět, co mi udělala tvá krev!" vyštěkl jsem na ni.
„Je toxická, zbývá ti asi pět hodin života," poznamenala s klidem a pousmála se na mne, jako sluníčko.
„Nějak ti nevěřím," zavrtěl jsem hlavou. „Nejsi dobrá lhářka." Kate mi momentálně nevěnovala ani jeden pohled, snažila se mne možná neposlouchat, a proto zaměřila pohled na věci kolem.
„Kde jsi vzal tu černou růži?" vyjednávala. Uchechtl jsem se.
„Chceš vyjednávat…"
„Ne, chci vědět, kdes jí vzal. Nic jiného. Jak už jsem řekla, má krev je pro tebe toxická, zabije tě. Dává to přece smysl, ne?" pozvedla ramena, na tváři ji pohrával jistý úsměv. Trochu jsem od ní odstoupil.
„Jak myslíš, budeme tady sedět do té doby, než mi to řekneš," rozhodl jsem a šel se posadit do křesla vedle hnědé komody.
„Já počkám pět hodin, potom půjdu domů, ráno tě tady možná najdou." Byla stále klidná, neudělala žádnou chybu, já jsem lhal, ona byla úžasná lhářka, ale to jsem jí nemohl přiznat.
„Řeknu ti to asi nějak tak! Mám hlad, kvůli tobě jsem včera neměla žádnou krev, chtěla jsem si ji dát dneska, opět ty… Nemám na tebe náladu, ani čas. Chci jíst. Pokud mě nepustíš, tak se napiju z tebe, a bude mi to naprosto jedno!" křičela po mně. Už jsem v její tváři neviděl žádný úsměv, jen opovržení a asi vážně hlad. Jak já to rád vidím, všechno mi hraje do karet.
„Vidíš, když mi to řekneš, seženu ti krev…"
„Dobře, existuje protilék," šeptla tajemně. Tak možná nelhala. Co když je její krev vážně toxická?
„Jaký?" šeptl jsem svým hrubým hlasem, málem z toho rezonovaly okna. Ona se zasmála.
„Přines mi nějakého člověka a řeknu ti to," teď vyjednávala.
„To určitě ne," zakroutil jsem hlavou.
„I kdybych ti to řekla, tak je to zbytečné, jelikož se to týká i mně a já bych to nikdy neudělala," pozvedla ramena a pohodlně se usadila. „Ale máš pravdu, říct ti to můžu," usoudila. „Musela bych se napít tvé krve, to by se potom vyrovnalo, ale jak jsem řekla, já to neudělám," zasmála se. Něco mi tady nehraje.
„Lžeš," osočil jsem jí, ale jí to z tváře úsměv nevymazalo.
„Když myslíš… Ano, lžu, ale já nezemřu za pár hodin," vysmívala se mi. Svou rychlostí jsem se dostal k ní a přinutil jí svou silou, aby si lehla. Nakláněl jsem se nad ní, ona se mi smála. „Co bys rád?" šeptla.
„Když se napiješ mojí krve, pustím tě," rozhodl jsem. Můj život je mi drahý, pokud má pravdu, tak jí k tomu klidně donutím.
„Ne, promiň, raději zemřu, než abych ti pomohla…" Zasmál jsem se jí.
„Lžeš, tvoje krev není toxická, teď jsem si to ověřil. Kdybys měla nějakou šanci utéct, udělala bys to. Chtěla ses napít. Ale proč?" Viděl jsem na její tváři znepokojení a naštvání.
„Kdybys byl chytrý, tak na to přijdeš," podotkla vážně. A snažila se ode mě znovu nějak dostat. Teď mi to došlo, ano, nevěnoval jsem jí pozornost - žádnou určitou sílu a i tak se nemohla dostat z mého sevření. Hrdelně jsem se zasmál.
„Ale… tobě to došlo," protočila oči. Nevydržel jsem to a pevně jí chytil pod krkem.
„Jsem milionkrát silnější, holčičko! A ty jsi mi dala ještě větší sílu, hádám, že kdybych ti dal svojí krev, tak jsi taky silná. Měla jsi to perfektně vymyšlené, to je pravda, ale… tik ťak… hodiny odbíjí tvou smrt," zašeptal jsem teď těsně vedle jejího ucha.
Chytla mne za zápěstí u ruky, kterou jsem jí svíral pod krkem. Snažila se jí odhodit. Ale marně. Dokonce mě i kopla, ale nijak jsem to nepocítil. Můj stisk trochu povolil, uviděl jsem na jejím krku otlaky svých prstů, ona si ho hned promnula.
„Kreténe!" křikla po mně.
„Ale, ale… takhle se nemluví, to bys mohla vědět, nebo nejsi dobře vychovaná holčička?" zasmál jsem se. Teď mi pohled znovu padl na její krk, kde stále měla svůj přívěsek. „Nelíbí se mi," prohlásil jsem a strhl jí ho. Hodil jsem ho někde do kouta, ona se na mne zamračila.
„Myslel si snad, že v něm mám svou životní sílu?" odfrkla si.
„Ne, ale prostě se mi k tobě nehodil. Nelíbil…" podotkl jsem pravdivě. Pohladil jsem jí po tváři a tím pádem odhrnul její vlasy z tváře. Pozorně jsem si ji prohlížel.
„Co?" přimhouřila oči a stále se mnou bojovala.
„Bude tě škoda, jsi celkem pěkná," prohodil jsem pološeptem.
„Tak už mě zabij, nebavíš mě!" křikla po mně. Zasmál jsem se.
„Ještě jednou chci ochutnat. Tvoje krev je nejlepší, kterou jsem kdy měl," zašeptal jsem jí lačně do ucha a mířil jsem k její tepně. Nejdříve jsem jí svými rty políbil na krk, při tom druhou rukou jí pomalu trhal šaty. Nečekal jsem, co udělá, chytla mě za ní.
„Zkusíš to ještě jednou…" řekla vážně.
„Možná i víckrát," zasmál jsem se.
TerryS z rubriky: Povidky » Na pokračování
Diskuse pro článek The Black Rose: 10. kapitola:
1. MicheleGautr
23.06.2015 [16:21]
Jeeeej, to je ale zmetek, ale věřím jí, že se z toho dostane!
Přidat komentář:
