Vampire stories - Povidky » Na pokračování » The Black Rose: 11. kapitola

Pohled Kate

„Možná i víckrát," zasmál se, až mi z toho šel mráz po zádech.

„Jsi odporný hajzl, jestli to přežiju, tak ti garantuju, že ti ze života udělám peklo!" zašeptala jsem chladně do jeho ucha.

Slyšela jsem jeho smích, zaplňoval místnost. Chtěla jsem ho vytřepat z hlavy. Tentokrát už nic neodpověděl a pokračoval dál. Nenávidím ho ještě víc než Johna, který mě zabil, ano... Tady ten mě totiž zabijí po kouskách po smrti. Zatnula jsem zuby, jasně mi řekl, že on bude ten, co se se mnou vyspí první a já tomu nevěřila, ještě stále tomu nevěřím.

„Růžičko, vím moc dobře, že to po chvíli budeš chtít sama!" zašeptal do mých rtů a lehce mě do spodního kousnul, cítila jsem, jak mi jedna kapka sklouzla po bradě do mého výstřihu, kde jí slízl jazykem. On se ale znovu vrátil nahoru k mému krku, lehce mě na něj políbil a zaťal do něj své zuby.

Nebolelo mne to, ale nic příjemného to taky nebylo, nedávala jsem mu svou krev dobrovolně. Znovu už neomdlí, zvykl si na tu chuť posledně, teď už může jenom brát.

Zaklonil svou hlavu, tím pádem z mého krku vyndal své obnažené špičáky. Poprvé za celou dobu, co ho znám, mi naháněl trochu větší hrůzu. V jeho černých očích zářily blesky, možná jsem v nich dokonce viděla i určité zlaté žilky, nebo to možná bylo tím, že jsem neměla dostatek krve a motala se mi hlava. Jeho krvavé rty se přibližovaly k těm mým.

„Měl jsi mou krev, jsi silný dost, ale já ne. Pokud chceš, abych něco vydržela, dej mi trochu té své," šeptla jsem do jeho pootevřených rtů laškovně. Jemu se úsměv rozzářil. Vážně vypadal, že přemýšlí.

„Dobrá, chceš trochu mé krve? Dám ti ji, ale budeš spolupracovat," navrhl mi.

Mám dvě možnosti. Buď si tu krev nevezmu a stejně budu muset spolupracovat, nebo si ji vezmu a taky budu muset spolupracovat. Kate, vyber si - těžká to volba.

„Fajn, budu spolupracovat," prohlásila jsem.

Jeden ret se mi mírně nakřivil, zřejmě nechtěl, aby to z mé pusy vyšlo. Dylen se na mě zářivě usmál.

„Tak si ji vem," vybídl mě a posadil se.

Já stále ležela, ale po chvíli jsem se dostala na jeho úroveň. Prudce jsem se nadechla. Podívala jsem se na jeho krk a okamžitě se na něj vrhla. Lehl si, takže teď jsem byla nahoře já. Jeho krev chutnala naprosto jinak, než od běžných smrtelníků. Bylo v ní víc přemíchané nějaké aroma, zároveň byla hutná. A hlavně velice dobrá. Nechtělo se mi po ní omdlít, naopak jsem se cítila, živá. Neporazitelná. Přestala jsem pít a odtáhla se od jeho krku. On se na mne díval s úsměvem. Jedním prstem mi utřel koutek, kde byla ještě jeho krev. Pozoroval mne, jako svatý obrázek. Nadzvedla jsem jedno obočí. Nijak to neřešil a udělal něco, co jsem čekala už každou chvílí.

Strhl si mne zpátky pod sebe, málem se mi vytratil dech z té rychlosti. Nepáral se s mými šaty, roztrhl je napůl.

„V čem půjdu domů?" zajímala jsem se.

„Ty už nepůjdeš domů..." To si doufám dělá legraci, já tedy rozhodně domů půjdu.

Obdarovával mě letmými polibky po celém mém těle a sjížděl čím dál níž a níž. Vytáhla jsem si ho výš a sundala z něj tričko. Uviděla jsem na jeho rtu letmý úsměv. Nijak jsem to nekomentovala, ani se tím nijak dál nezabývala. Přejela jsem rukou po zapínání jeho kalhot, ale to mi nedovolil.

„Jsem na řadě," odporoval mi.

Uvěznil mě pod svým svalnatým tělem, byl jako kámen. Nedalo se s ním hnout. Přidržel si mne za zápěstí. Znovu mě laškovně kousl do rtu, tentokrát do toho horního, spodní se ještě nezacelil. Svými ústy se k němu přisál a neměl v plánu se jen tak pustit. Ale nakonec přestal.

„Chutnáš lépe a lépe, růžičko," přiznal.

Rukou mi zajel pod kalhoty a já cítila, jak celým mým tělem projel šok a napětí zároveň. Mě to šlo, bohužel, pomaleji, ale nakonec se povedlo a už byl jenom v černých boxerkách.

Dylen využil své upíří rychlosti a zbavil se jich. Ještě chvíli si se mnou jen tak hrál, ale nakonec už to vzdal, vnikl do mě. Vlastně to bylo moje poprvé. Kdo by čekal, že zrovna tento upír bude takto opatrný? Nic jsem necítila, až potom to, jak se ve mně začal pohybovat, ale to už mnou prostupovaly určité šoky, mrazení - slast. Myslela jsem si, že jsme někde jinde, ne stále na té jisté posteli, jako před tím. Celý svůj život jsem z toho měla strach, ale teď, jsem si to užívala, už chápu, kým jsem. Chápu Victorii, je to něco neskutečného, a já to miluju. Jako by mi v podbřišku poletovali motýlci a nikdy přesně nevíte, kdy odletí, kdy vás naplní pocit té neuvěřitelné euforie.

Z Dylenových úst jsem uslyšela lehké zasténání. Věděla jsem, že to co nejdříve přijde, a taky ano. Jako bychom vybouchli. Jakoby někdo v mé přítomnosti vypustil ohňostroj a já sledovala ty nejrůznější barvy na obloze.