Vampire stories - Povidky » Na pokračování » The Black Rose: 12. kapitola

Pohled Kate

Pootevřela jsem oči, uvědomila jsem si, že nejsem ve vlastní posteli. Najednou se mi v hlavě začaly zjevovat obrázky ze včerejška. Ne, ne, prosím... Že to byl jenom hloupý sen? Noční můra. Podívala jsem se vedle sebe, tak v klidu oddechoval upír s černými vlasy. V klidu spal. Tak, teď mám příležitost. Potichoučku jsem vstala z postele. Ano, své šaty jsem našla - hned dvakrát. Super, v čem teď půjdu? Kousek od nich leželo jeho černé tričko, neváhala jsem a rychle si ho oblékla.

Prosím, prosím, nevzbuď se! Panebože, jestli doopravdy jsi, prosím!

Pomaličku jsem našlapovala na dřevěných parketách. Tak, aby ho to nevzbudilo. Otočila jsem hlavu směrem k jeho posteli, chtěla jsem si ověřit, jestli tam je. Hlava byla skoro otočená tam a nohy směřovaly k východu. Uvědomila jsem si, že už tam neleží a já do někoho narazila.

„Dobré ráno, růžičko," oslovil mne s úsměvem na rtu. Stihl si obléct i rifle. To jsem vážně tak pomalá? Já jen naprázdno polkla a vzdálila se od něj na pár kroků.

„Dylene... Bylo mi s tebou vážně super, ale každé rande musí skončit, takže... Už abych šla," rozhodla jsem a chtěla ho obejít. To mě ale pevně chytl za zápěstí.

„Kate, snad jsem ti jasně řekl, že nikam nepůjdeš. Navíc, vím, že taky nechceš jít," řekl, jako by mi to chtěl vtlouct do hlavy.

„Pusť mě!" křikla jsem po něm. „Nevím, co po mě chceš. Dala jsem ti svoji krev, vyspala se s tebou, tak už mě snad můžeš nechat jít!"

„Sladká Kate, to byl jen začátek," řekl tajemně.

„Nebo konec, Dylene," šeptla jsem podrážděně.

Chtěla jsem ho chytit pod krkem, doufala jsem v to, že teď budu silná, jako on. Ale marně, znovu mě přitlačil na zeď. Začal se smát.

„Myslela sis, že budeš silná, jako já?" nadzvedl jedno obočí.

„Doufala jsem v to," zaskřehotala jsem, jelikož mě stále držel pod krkem a nemínil mne pustit. Začínala mne bolet hlava, byla jsem unavená. Bez kyslíku zřejmě ani Lilith nemůžou žít.

Chytla jsem ho za jednu ruku a snažila se ho alespoň trochu odstrčit, ale výsledek byl ten, že jsem ho pohladila po ruce, jinak to nejde říct. On se znovu zvonivě zasmál. Ale nakonec jeho sevření povolilo. Odstoupil ode mě a já spadla na zem. Začala jsem kašlat.

„Jsi první žena, kterou jsem nezabil, když jsem se s ní vyspal, samozřejmě, co jsem upír," blýskl po mne pohledem.

„Jsem poctěna," mnula jsem si krk, který mne bolel. Dylen se pousmál a sedl si na postel, která nevypadala, jako předtím. Byla rozházená a polštáře byly na zemi. Postavila jsem se a sedla si vedle něj. Zírala jsem na něj.

„Co to děláš?" zeptal se nechápavě.

„Nudím se," pozvedla jsem ramena. Zvolila jsem novou taktiku. Musím ho tak štvát, až mi řekne, že můžu jít domů. On na to ale zareagoval jinak. Přimhouřil oči a díval se do těch mých. Nakonec on štve mně.

„Znám tyhle hry, růžičko. Já tě nepustím! Smiř se s tím!" pozvedl ramena. Povzdechla jsem si. „Mimochodem, tohle tričko, je delší, než ty šaty, co jsi měla včera," poznamenal s úsměvem.

„Víš, měla jsem plán. Poradila mi ho moje kamarádka Victorie..."

„Victorie?" zopakoval. „Ty znáš tu děvku?"

Ajaj, mám tušení, že jsem narazila na ledovec. Dylen zřejmě bude ten, kterého omylem proměnila.

„Neznám ji osobně..." vymlouvala jsem se, ale on mě zpražil pohledem. Už jsem na jeho tváře neviděla ten úsměv, co stále nosil. Jeho oči byly studené.

„Zavedeš mě za ní!" rozhodl.

„Tak to se nestane," odsekla jsem příkře. „Nedovedu tě za ní, ani kdybys mě mučil, sál mi krev... nebo nevím co, nikdy bych ji nezradila!" zamítla jsem jeho návrh. Rozchechtal se, ne tak, jako obvykle.

„Jsi vážně hloupoučká. Kate, kde je Victorie?" dorážel na mne.

„I kdybych to věděla, tak ti to nepovím," založila jsem si uraženě ruce v bok a chtěla ho ignorovat, to proto jsem se k němu natočila zády. Slyšela jsem, jak z jeho úst vyšel tlumený povzdech, nebo to možná bylo zavrčení, ano, to spíš.

„Řekni, kde je ta děvka!" zavrčel do mého ucha. Měla jsem pocit, že se mi každou chvíli zakousne do krku, měla jsem strach, ano, doopravdy měla.

„Nevím."

„Tak naposledy, zlatíčko," chytil mne za bradu a nasměřoval si můj obličej k tomu svému. „K-d-e j-e V-i-c-t-o-r-i-e!" každé písmenko vyslovil tvrdě a nelítostně. Mám takové tušení, že se odpovědi jen tak nevzdá.

„Dylene, já to n-e-v-í-m!" odpověděla jsem příkře. Chytla jsem ho za zápěstí a odtáhla se od něj, do bezpečné zóny.

„Dobrá, jestli mi řekneš, kde je... Dám ti svobodu a slibuju, že už mě ani jednou neuvidíš, pokud nebudeš chtít," mrkl na mne spiklenecky.

„Kdy už konečně pochopíš, že nevím, kde je!" Samozřejmě jsem to věděla, ale nikdy bych neprozradila kamarádku. Victorie za mne urovnává moje chyby a ještě bych ji prozradila? Ne, to rozhodně ne.

„Fajn, tak tě zabiju," prohodil, jako by nic. Neřekl to s žádným úsměvem, konstatoval to. Povalil mne na postel, jednou rukou mi držel ruce a tou druhou se napřáhl k mému srdci.

Vrazil do mé hrudi a já cítila, jak se dotkl mého srdce - a to nemyslím metaforicky.