Vampire stories - Povidky » Na pokračování » The Black Rose: 13. kapitola

Pohled Dylena

Svíral jsem její srdce. Nechybělo málo, málem jsem jí ho vytrhl. Měl jsem to v plánu. Ale ona nakonec zakřičela.

„Ne, prosím..." Pousmál jsem se nad tím. Vždy dostanu, to, co chci. I když ne úplně čestně, ale to je tak nějak jedno.

„No vidíš, Růžičko," mrkl jsem na ni a konečně pustil její srdce. Posadil jsem se. Ona ještě chvíli nemohla popadnout dech, a proto ležela. Konečně se posadila a měl možnost vidět, jak se hojí. „Tak mluv, poslouchám. Kde se Victorie skrývá?" zajímal jsem se.

„Nevím, kde je. Ale můžu ti říct, že urovnává mou chybu. Já měla urovnat tu její, ale podařilo se," řekla vážně, dýchala nepravidelně. Zřejmě jsem jí způsobil menší bolístku.

„Měla jsi mě zabít, chápu... Ale, pověz mi, jakou blbost jsi udělala ty?" pousmál jsem se.

„Tu stejnou, jako ona. Jen doufám, že on nebude takový, jako jsi ty," vyštěkla. „Řekla jsem ti, co vím. Slíbil jsi mi, že mě pustíš," šeptla jsem a zvedla se z postele.

„Ano, ale to bylo před tím, než jsem ti chtěl vytrhnout srdce, tím pádem to odvolávám. Navíc jsi mi neřekla, kde přesně je. Pojedeš se mnou, budeš mě navigovat tam, kde se to stalo..."

„To bude asi trochu problém," skočila mi do řeči a blýskla po mne pohledem. Její zelené oči teď doslova svítily, nevím, jestli to byly slzy, nebo její velké ego.

„Jaký máš zase problém, černá růže?" odfrkl jsem si. Ano, začínal jsem ji přirovnávat k oné růži, kterou si vzala. Teď to je její nová přezdívka.

„Nemám to nejmenší tušení, kde se to stalo. Naštěstí, mi to neřekla," zasmála se.

„Naštěstí," zopakoval jsem. „Tvoje smůla... měl jsem v plánu pustit tě, až ji zabiju," pozvedl jsem ramena a zamračil se na ni.

„Chtěl jsi mě snad ohromit? Je to moje kamarádka, chápeš? Žádné zabíjení nebude. A řekni mi jeden zasraný důvod, proč ji chceš zabít? Udělala tě nesmrtelným... nebo jsi snad rodinný typ? Chtěl jsi domek s bílým plotem, kolem hordu dětiček a dva koně někde na louce?" vysmála se mi. „Ne, tím monstrem, co jsi... chceš být sám. Jen jsi popoháněn nějakou dávnou odplatou, v tom tvém malém mozečku to tak pracuje. Ale uvědom si, že bys měl Victorii líbat ruce. Ty, jako člověk bys byl hrozný," odfrkla si. Přešlapovala z jedné nohy na druhou, ale to už jsem se ocitl v její blízkosti.

„Takhle už se mnou nepromluvíš, rozumíš?" šeptl jsem málem neslyšně, ona ale ustoupila pár kroků a udělala něco, co si ještě nikdo jiný nedovolil, proto mě to překvapilo, a moje reakce byla okamžitá. Napřáhla ruku a udeřila mne. Dala mi klasickou facku. Viděl jsem, co to s ní udělalo. Třásla se, uvědomila si, že to neměla dělat, že to byla blbost. Že to chce vrátit zpátky. „Máš pět vteřin na to, dostat se k těm dveřím... Dělej!" křikl jsem. Ona, ještě před tím nehybná se k nim přemístila a sledovala, co bude dál. Snažil jsem se uklidnit, nechtěl jsem jí teď zabít, ne potom, ne potom, co mě může dovést k Victorii. Zavřel jsem oči - zklidnil dech. Zároveň jsem si hlídal, jestli neuteče. Stála tam, nedovolila si to. Vychladl jsem, snad... Otevřel jsem své oči, přemístil se k ní, chytl ji za ruku a vláčel pryč.

„Řekneš mi, kde bydlíš. Nabalíš si věci a jedeme pryč," rozhodl jsem. Ona jen mlčky přikývla a poté mi vysvětlila trasu. Nic nenamítala. „Vidíš? Hned je to lepší, jak si rozumíme, když mě posloucháš," věnoval jsem jí jeden z mých osobitých úsměvů, které nepoužívám zrovna dennodenně. „Mimochodem," upřel jsem na ni svůj dravčí pohled, když jsme nastoupili do auta a já na to šlápnul. „Kdepak ukrýváš černou růži?"

„Nic ti po tom není," otočila jsem se a pohlédla ven z okna.

„Už zase?" podivil jsem se. „Tobě to předtím nestačilo?"

Slyšel jsem prudký nádech.

„Není to fér, vůbec bych tady neměla být," šeptla si sama pro sebe.

„Jo, to si říkám stále, Růžičko. Zvykneš si, dej tomu tak dvě stě let," prohlásil jsem vážně a zaparkoval před velkým domem.

„Koho jsi to zabila? Šejka?" Uslyšel jsem, jak se zasmála, ano, zasmála. Konečně, po tak dlouhé době.

„Já ne, tento dům zařídila ona," pyšnila se nad tím a vystoupila z auta. Jistě, mohlo mě napadnout, že za něčím takovým bude drahá Victorie. Okamžitě jsem Kate následoval. Otevřela vchodové dveře a zamířila si to nahoru. Samozřejmě jsem šel za ní. Lilith jsou velice nepředpověditelné.

Její pokoj byl velký, jako ten můj, tedy měla tu asi o dvě plné skříně s oblečením navíc, ale jinak velikostně odpovídal. Postel byla stejná, jeden by řekl, že to navrhoval stejný architekt. Všiml jsem si jednoho kufru, co byl pod postelí. Vytáhl jsem ho a začal do něj házet věci. Ona zatím šla do koupelny a balila si tam. Narazil jsem na jednu skříň.

„Našel jsem poklad," křikl jsem potěšeně. Kate z koupelny vystrčila hlavu, a pozorovala, co svírám v ruce. Ano, našel jsem tu růži. Nechápu, jak je to možné, ale nevadla. Byla ve skříni bez vody a ani jeden okvětní lístek nespadl. Zřejmě zázračná růže.