Vampire stories - Povidky » Na pokračování » The Black Rose: 14. kapitola

Pohled Kate

Seděla jsem na předním sedadle, chtěla jsem si hrát se svým přívěskem, ale ten byl fuč.

„Chci svůj přívěsek," řekla jsem vážně a pohlédla jsem na Dylena zničeně, dělala jsem na něj psí oči.

„Zapomeň, nevím, k čemu je... může v něm být nějaká černá magie," zamítl a nastartoval auto. Jasně, černá magie v kusu železa. To je ale vůl. Uraženě jsem si založila ruce na hrudi. V hlavě jsem si dala dohromady seznam věcí, které vím.

Tak zaprvé, už mu nikdy nevlepím facku, příště by to mohlo dopadnout hůř, vypadal vážně naštvaně. Je tak trochu psycho. Za další, psí oči na něj neplatí. Neměla bych mu moc odporovat, jelikož je to naprosto zbytečné, vždycky dostane, to co chce. A nakonec - musím mu udělat peklo, chci, aby mě pustil.

„Mám hlad," prohlásila jsem, když jsme ujeli sotva pět kilometrů.

„To máš sakra blbé," odsekl nepříčetně a v ruce drtil volant.

„Já? Když se nenakrmím, jsem hladová, a když jsem hladová, tak jsem nervní, a když nervní, tak naštvaná... Chceš, abych byla naštvaná?" nadzvedla jsem jedno obočí. On se na mne podíval s velikým potěšením.

„Mě je to jedno, dělej si, co chceš. Nebudu tě vnímat," pokrčil ramena a sledoval cestu.

„Takže můžu vystoupit a jít od tebe pryč?" ujišťovala jsem se.

„Ne," zašeptal, tedy spíš zavrčel. Projížděli jsme zrovna kolem nějakých sadů, všude byly ovocné stromy.

„Chci na záchod," prohodila jsem.

„Nepotřebuješ na záchod," odsekl okamžitě.

„To nemůžeš vědět... Nejsi Lilith," pohlédla jsem na něj. Trochu mi škubal jeden koutek. Měla jsem pocit, že se za chvíli rozesměju na plné kolo.

„Ne, to nejsem, ale jsem stejně mrtvý, jako ty. Takže neotravuj." Super, jak vidno ho snad nenaštvu ničím, ani kdybych si tady teď začala zpívat společně s rádiem. Uměl si udržet tak skvělou masku. Povzdechla jsem si.

„Kde je můj přívěsek?" zkusila jsem to znovu.

„V mojí kapse," odpověděl okamžitě.

„Na to přívěsku vážně není nic kouzelného. Jenom se podle něj poznáváme," pověděla jsem čistou pravdu a nic než pravdu.

„Já ale nepotřebuju, aby tě někdo poznal, Růžičko. Teď jsi prostě jen upírka," pozvedl ramena.

„Toto teda odvoláš! Já rozhodně nejsem upírka! Rozumíš? Váš druh se mi hnusí, už jen kvůli tobě!" vyprskla jsem vzteky.

„Aha, tak to bych ti měl připomenout, že náš druh je jen díky tomu vašemu," odsekl jedovatě, ani se na mne nepodíval. Jen sledoval cestu. Hodnou chvíli jsem se uklidňovala.

Přirovnat mě k upírovi, to sotva. Dylen si už dlouho zahrával s ohněm. Věděla jsem, co mám udělat. Mám dostatek času na promyšlení. Pohlédla jsem na kliku od dveří, musím to stihnout. Otevřít a vyskočit. Nebyla jsem připoutaná, a proto jsem měla drahocenné vteřiny navíc. On si mne nevšímá, stále pozoruje cestu, navíc má na nose nasazené brýle, které by mohly ještě trošičku ochromit jeho zrak. Nadechla jsem se, vzala za kliku a... cítila jsem, jak pročísl rukou moje vlasy, chtěl mě chytit, ale já jsem byla rychlejší, on se navíc musel zaobírat řízením. Musel stočit volant na stranu. Upadla jsem na asfaltovou cestu. Nikdo nebyl poblíž. Uslyšela jsem brzy, neměla jsem čas. Musela jsem utéct, ale má noha byla zlomená, cítila jsem to. Tak moc mě bolela, já se ale nevzdávala.

Musela jsem jít. Jestli mě chytí, tak mě zabije. Uvědomovala jsem si to. Musím jít.

Od zaskučení brzd už jsem neslyšela nic, ani zvířata, a to byl poblíž les, ve kterém jsem měla v plánu se schovat. Zahrabat se pod zem a předstírat, že tam nejsem. Na své možnosti jsem se velice rychle belhala mokrým listím hloub do lesa. Po chvíli jsem cítila, že se noha hojí, nebolela mne už tak moc.

„Kate?" slyšela jsem hrubý hlas, který patřil jemu. Vážně si myslí, že mu odpovím? „Jestli mi povíš, kde jsi, tak ti nic neudělám," lákal mne. „Ale pokud tě najdu, bez toho, abys prozradila, kde jsi - zabiju tě!" Teď zvažuju, že se mu ohlásím. Ne, to nesmím. Zabije mě tak či tak. „Jestli mi povíš, kde jsi, Růžičko, dám ti zpátky tvůj přívěsek," lákal mne. Jasně, to ti věřím. Lháři ulhaný. Popotáhla jsem do plic trochu vzduchu, ale tak, aby to nebylo slyšitelé. Opřela jsem se o jeden strom, věděla jsem, že čím méně pohybu udělám, tím menší dělám šum. Nesmí zjistit, kde jsem.

„Dobře, tahle hra je sice zábavná, ale už nám není pět. Vylez!" zařval, jako nějaké zvíře. To určitě, skočím jak ty pískneš.

Victorie, Victorie! Řvala jsem uvnitř sama sebe, prosím, odpověz! Nic, nikdo mi neodpověděl, zřejmě k tomu musí být určitá dovednost. Uslyšela jsem, jak blízko mě rupla větvička. Natlačila jsem se ještě víc ke stromu a snažila se nedýchat. Zavřela jsem dokonce oči a modlila se, ať je to jen nějaký nerudný králík. Nebyl to králík, uslyšela jsem jeho osobitý smích.

„Víš, jaké máš štěstí?" zeptal se mne po chvíli.

Neodpověděla jsem, snažila jsem se být neviditelná. No, nefungovalo to.

„Dneska mám dobrou náladu, takže tě nezabiju," ukončil svou řeč. To už jsem otevřela oči. Stál naproti mne s úšklebkem na rtu. „Ale můžu se od tebe napít, mám žízeň," pohodil rameny a natáhl se k mému krku.