Stál přede mnou, po tolika letech, přede mnou stál. A ne sám. Držel si jen tak Kate kolem pasu. Ta holka bude mít co vysvětlovat, i když se tváří, že by se nejraději zakopala lžičkou pod zem. Byla zničená, on jí zničil. Všimla jsem si, že na jednom zápěstí má otlaky zubů, zřejmě si od ní bral pořád krev. Ale to už by byla mrtvá. Ona si musela krev brát od něj. Ano, musí to tak být.
06.08.2015 (18:07), TerryS • Povidky » Na pokračování, komentováno 1×, zobrazeno 823×
Zaťal už poněkolikáté zuby do mého krku. Zavřela jsem oči, představovala jsem si, že jsem někde jinde, na jiném místě. Bohužel to nezabíralo. Nejhorší na tom všem je, že jsem si všimla, že mi jeho otisky zubů nemizí. Prohlížela jsem se v zrcadle, zůstaly mi jizvičky. Zřejmě má v zubech taky nějaký jed, který úplně neprospívá mé kůži. Konečně se odtrhl a já se mohla svobodně nadechnout. Trochu se odtáhl, takže jsem už nebyla podpírána jeho tělem a svobodně jsem padala na zem. To už mě ale zachytily jeho ruce. Chytl mě do náručí.
„Příště si pořádně rozmyslíš, jestli utečeš," šeptl do mého ucha. Ano, to si rozmyslím. Má víčka byla těžká, byla jsem slabá. Usnula jsem. Nebo jsem se spíš ocitla v nicotě. Černo a známé hlasy, slyšela jsem Victorii, Charlie a mámu. Všichni něco šeptali, nerozuměla jsem jim a to mě uvádělo do nepříčetnosti, chtěla jsem něco zařvat, ať mluví srozumitelně. Místo toho jsem do sebe vtáhla vzduch, konečně pořádně otevřela oči, vytáhlo mě to do sedu. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Momentálně jsem polo seděla - polo ležela na zadním sedadle v autě. Zrovna jsme stáli v nějaké zácpě.
„Dobré ráno, Růžičko," oslovil mne jeho hlas. Rychle jsem zareagovala a pohlédla na něj. Viděla jsem však jen jeho černé vlasy. „Jestli chceš, můžeš jít dopředu. Ale tentokrát se připoutáš," rozhodl.
„Zůstanu vzadu," rozhodla jsem a zabořila se do sedačky.
„Jak myslíš, ale na předním sedadle tě něco čeká," vybízel mne. Postřehla jsem, co mě tam čeká. Cítila jsem to. Byla to krev, ta, kterou mi před tím dala Victorie. Natáhla jsem se pro ni. Vlastně ani ne úmyslně, prostě jsem musela. Ale Dylen mě plácl po ruce.
„Krev je jen pro ty, co poslouchají," rozhodl. Nemohla jsem jinak. Přelezla jsem si dopředu, šlo to krkolomně, ale nakonec se povedlo. Dylen mě se zaujetím pozoroval. Trochu odhrnul mé vlasy. „Jak vidím, dal jsem ti co proto," uchechtl se.
To už jsem zuby prokousla pytlík s krví a začala pít. Po velice velkých doušcích. Měla jsem neuvěřitelnou potřebu někoho zabít, ale vážně. Není to legrace, něco ve mně prahlo někomu prokousnout krk a vysát z něj život. Vymáčkla jsem poslední kapky a poté se svobodně nadechla. Dylen, který stále nemusel řídit, si mne prohlížel. Došlo mi, kam jeho pohledy míří.
„Ne, teď ne…" zavrtěla jsem hlavou. To mu vykouzlilo ještě větší úsměv. Natáhl se ke mně ještě blíž a setřel mi ze rtu kapku krve.
„Ne, teď ne," souhlasil s mými slovy, já jsem ale věděla, co to znamená. Až se z téhle kolony dostaneme a Dylen najde nějaký hotel, kde je postel. Nahlas jsem polkla a zavrtěla hlavou. Myslím, že budu mít na krku další jizvičky.
Pohled Victorie
„Ty budeš Peter," oslovila jsem toho kluka, kterému jsem před pár dny nasadila Kate do hlavy, tedy jen na pár chvil. Stáli jsme v té jisté hospůdce. On se na mne pokřiveně usmál. Zřejmě dělá to stejné, jako Dylen. Když už jsme u něj, moc dobře vím, kdo je ten cizí upír od Kate. To byla taky záminka proto, rychle utéct. Vím, je to ode mě hnusné, ale on mě chtěl a stále chce zabít. Doufám, že to s ním rychle urovná, ať se můžu vrátit do města. Líbí se mi tam.
„Kdo se ptá?" mrkl na mne. Nadzvedla jsem jedno obočí. Jestli je tady to nějaký nový způsob flirtování, tak je pěkně ubohý.
„Možná si pamatuješ mou kamarádku… Kate," udělala jsem dramatickou pauzu a usmála se na něj. Jemu úsměv zamrzl na rtu.
„Je tady?" zeptal se, aniž by v té větě použil nějaké sprosté slovo označující její osobu.
„Není," odsekla jsem pohoršeně. Chytla ho za tričko a vyvedla na neosvětlenou ulici před barem. „Neříkej mi, že jsi jeden z těch zoufalců," zasmála jsem se jízlivě. On nechápal, a proto se na mne zamračil. „Víš, co je horší, než když tě omylem někdo přemění? Když se do svého stvořitele zamiluješ. Řekni… miluješ Kate?" vybídla jsem ho.
„Ne, nemiluju…"
„Lžeš!" křikla jsem. „Poznám to, zamiloval ses do Kate. Mám pro tebe však špatnou správu, nemyslím si, že se s ní ještě někdy uvidíš. Řekni pá pá," mrkla jsem na něj potěšeně a měla jsem v plánu zabodnout mu kůl, který jsem měla do teď uchovávaný v rukávu, do srdce.
„Victorie, jsi stále stejná…" zasmál se pro mě známý hlas. Rychle jsem sebou škubla. To zapříčinilo to, že se mi Peter vyškubl a dostal se ode mě pryč.
Stál přede mnou, po tolika letech, přede mnou stál. A ne sám. Držel si jen tak Kate kolem pasu. Ta holka bude mít co vysvětlovat, i když se tváří, že by se nejraději zakopala lžičkou pod zem. Byla zničená, on jí zničil. Všimla jsem si, že na jednom zápěstí má otlaky zubů, zřejmě si od ní bral pořád krev. Ale to už by byla mrtvá. Ona si musela krev brát od něj. Ano, musí to tak být.
„Dylene," oslovila jsem ho tvrdě. V ruce jsem si pohrávala s dřevěným kolíkem, nedivila bych se, kdyby v něm byly otlaky mých prstů. „Tak sis mne našel…"
TerryS z rubriky: Povidky » Na pokračování
Diskuse pro článek The Black Rose: 15. kapitola:
1. MicheleGautr
26.08.2015 [21:57]
Paráda, jako vždy a některé tvoje hlášky mě fakt zabíjejí, tuhle povídku mám ráda, i když její čtení trošku flákám...
Ale budu doufat, že se mi tu brzy zjeví další kapitolka. (Pěkně prosím)
Opravdu mě zajímá, jak to s těma třema dopadne.
Přidat komentář:
