Vampire stories - Povidky » Na pokračování » The Black Rose: 17. kapitola

Pohled Kate

Seděla jsem na předním sedadle Dylenova auta. Po tváři mi tekly nezkrotné slzy, které jsem se snažila utírat do rukávu. Vlastně během tří týdnů, se mi život otočil o třista-šedesát stupňů. Za všechno mohl hloupý večírek. Nemohla jsem uvažovat dál, jelikož si do auta nastoupil Dylen.

„Kde máš Victorii?" zajímala jsem se. „Nebo jsi ji už zabil?" dorážela jsem na něj. Unavovala mě ta hra na kočku a myš. Byla jsem vyčerpaná. Potřebovala jsem spánek.

„Ne, nechal jsem jí tam jen tak ležet," odpověděl okamžitě. Netušila jsem, jestli je to myšleno v ironii, nebo naprosto vážně. Nechtěla jsem se ptát, vlastně mě to už ani nezajímalo, proč taky. Zradila mne, chtěla mne zabít. Opřela jsem se a zavřela oči. Byla noc, takže mě žádné hloupé slunce neotravovalo. Uslyšela jsem, jak nastartoval. Auto jelo velice rychle, určitě nedodržoval předpisy. Zajímalo by mne, kam mne vlastně veze. Co se mnou má ještě v plánu. Snad už jsem posloužila účelu. Pil mou krev, vyspal se se mnou, našel Victorii - jsem mu už naprosto k ničemu. Ano, k ničemu. Moc dobře vím, co má v plánu. Zabije mě. Možná konečně naleznu klid. Ze začátku jsem si myslela, že jsem dostala nový život - dar, až teď vím, že je to prokletí. Chápu ho, chápu Dylena, proč chtěl Victorii zabít.

Ponořila jsem se do spánku, nic se mi nezdálo. Byl to velice tvrdý odpočinek, za který jsem zaplatila. Když jsem otevřela oči, nebyla jsem v autě, nýbrž jsem ležela na posteli. Vedle mne oddechoval on. Byla jsem oblečená, což znamená, že se nic nestalo. Jen vedle mě spal. Trochu jsem se pousmála a vrátila svou hlavu na polštář. Neměla jsem v plánu utéct, stejně by mně našel. Navíc, ani nevím, kde jsme. Zřejmě nějaký motel u cesty.

Věděla jsem, že si můj přívěsek vzal zpátky, dobrá, vím to proto, že se rýsuje v zadní kapse jeho kalhot, co měl na sobě. Nemám tušení, proč si ho vzal zpátky, ale já mám potřebu ho mít. Chci ho. Chvíli jsem poslouchala, jestli Dylen opravdu spí, poté jsem mu trochu roztřesenou rukou zajela do kapsy.

„Pokud nemáš v plánu mi teď ty kalhoty sundat, tak ti radím, abys tu ruku vyndala ven," šeptl podrážděně. Rychle jsem jí vyndala a otočila se na druhý bok. To už jsem ale cítila, jak se postel pohnula. Přetočil se na záda. „Stále nechápu, proč o ten šmejd stále tolik stojíš," nadhodil. Také jsem si lehla na záda a pokrčila ramena.

„Je to mé znamení, chci ho," vysvětlila jsem mu.

„No tak, řekni mi, co umí," prosil mne. i když si to nepřiznával.

„Dylene, ten přívěšek vážně neumí nic." On se zasmál a posadil se.

„No nic, měli bychom vyjet, jestli chceš být doma do večera," prohodil a postavil se.

„Co se mnou chceš dělat?" zeptala jsem se ho poprvé takhle vážně. On se na mne otočil a sedl si zpátky na postel. Měřil si mne zkoumavým pohledem.

„Mám velkou chuť tě zabít, to si doufám uvědomuješ, takže bych ti neradil, abys utekla, dala mi facku, kopla mě - kousla mě," zasmál se. „Ale vím, že mi k něčemu budeš," vysvětlil.

„Mám plán," vystřelila jsem do sedu. „Necháš mě jít - počkej si! Ta chuť zabít mě zmizí a ty možná postupem času zjistíš, k čemu bych ti byla," pousmála jsem se na něj.

„Víš, že to tak nechodí, Růžičko, já určuju pravidla naší malé hry a zrovna teď není v plánu žádný útěk," mrkl na mne potěšeně. Byla jsem vysílená, má vůbec nějaký smysl to řešit? Ale vážně... Žádný.

„Jak to děláš?" zeptala jsem se ho. On se na mne nechápavě podíval. „Jak to, že stále žiješ, aniž by ses zcvoknul - tedy, chci říct, přežil jsi," zahleděla jsem se do jeho temných očí.

„Dám ti radu, pokud chceš přežít, nesmí ti na nikom a ničem záležet. Musíš žít pro sebe," řekl, jakoby to byla jasná věc.

„To já nikdy nedokážu..."

„Po pár stovkách let ano, věř mi. Byl jsem na tom stejně, jako teď ty. Ano, těžko se tomu věří, ale i Dylen měl nějaké srdce," zasmál se, jako by řekl nějaký vtip. „Ikdyž postupem času vlastně zjistíš, že je to jen zástěrka," prohodil pološeptem a zvedl se z postele.

Neochotně jsem přiměla své tělo k tomu se hýbat.

Od teď mi nesmí na nikom nikdy záležet, musím si vybudovat určitou imunitu, tak jako Dylen. Musím se proměnit v něj. V necitlivé, chladné a sarkastické stvoření. Pokud mi dával takové rady, znamená to, že mě nemá v plánu zabít, alespoň teď ne. I když, možná bych o tu smrt i stála, trošku, trošku ano. Když mi to nepůjde - vím, za kým půjdu, aby mě zabil.

Dylen zaparkoval u svého domu, už byla tma a celkem chladno.

Vystoupili jsme a zamířili si to dovnitř, Přimhouřila jsem oči, někoho jsem viděla. Někdo stál u vstupních dveří. Byla to ona... Její blond vlasy jí zářily v měsíčním světle a na rtu měla pobavený - až krutý úsměv, který mě děsil.

„Myslela jsem si, že mě zabiješ," prohodila se smíchem Victorie. Pohlédla jsem na Dylena, který vypadal, že vybuchne. Vážně nechybělo mnoho.

„A já si myslel, že mě slyšíš..."

„Slyšela, jen si mi zlomil vaz. Poletovala jsem kolem tebe, jako duch. Upřímně, nebylo od tebe hezké, že jsi do mně kopl. To se nedělá," zavrtěla hlavou.

„Zopakuju to, slíbil jsem, že pokud tě znovu potkám, tak tě zabiju... Já to dodržím," šeptl naštvaně.

„Naštěstí, zlatíčko, tady nejsem kvůli tobě. Poslaly mě sestry, abych odvedla jí. Zabila za to, že se nesvou vinou otočila proti nám." Naprázdno jsem polkla a udělala pár kroků vzad.

„Ty jsi taky nezabila Petera," argumentovala jsem hloupě.

„To mi připomíná, pozdravuje tě, chtěl s tebou sjednat rande. Řekla jsem mu ale, že už někoho máš," mrkla na černovlasého upíra vedle mě.

Ten teď zatínal pěsti, viděla jsem na něm, že jí chce praštit. Měla jsem chuť mu říct: „Jen do toho."