Vampire stories - Povidky » Na pokračování » The Black Rose: 18. kapitola

Pohled Dylena

Zatínal jsem pěsti. „Varuju tě, blondýno. Vypadni..."

„Změkl jsi, Dylene. Slibovals mi pronásledování, zabití. Co z toho? Jen ses napil mé krve, která tě už vlastně nemůže udělat silnější, jelikož už jsi silný dost, a zlomil vaz. Vážně ti tleskám," zatleskala a udělala zvláštní grimasu.

„Myslím, že je to poslední věc, co děláš, Victorie..." odsekl jsem zhnuseně. Pokud by se z Kate měla stát stejná mrcha, jako je Victorie. Ať zůstane raději stejná, jaká je. Vlastně, musí zůstat, jaká je. „Varoval jsem tě, nic... Jak myslíš." Přiblížil jsem se k ní. Na tváři jí stále pohrával úsměv, který jasně naznačoval, jak jí je to jedno.

„Jsi jenom hloupý upír, co si myslí, že sežral moudrost světa. Ale měla bych tě varovat, chlapečku. Jsem silnější, než ty." Upřela na mne své oči, ve kterých jí pohrávaly veselené ohníčky. Vážně, viděl jsem v nich čerstvě zapálený oheň. Z jejích slov jsem si nevzal nic, neposlouchal jsem jí.

V dálce zahřmělo, věděl jsem, že se za chvíli spustí provazy deště a na obloze budou šlehat blesky. To mě ještě víc donutilo zasáhnout. Cítil jsem, jak mě někdo chytil za lemování košile. Otočil jsem se, byla to Kate s úsměvem na rtu. Zrovna teď jsem nevěděl, co mám čekat. Znamená tento úsměv - jsi v pasti, nebo, chci ti pomoct. Kate se dravčím pohybem přemístila před Victorii, která také nevěděla, co má moje společnice za lubem, a proto nijak nereagovala, jen se na ni podívala jako na odpad.

„Stále mě chceš zabít?" zeptala se pološeptem. Blondýna přimhouřila oči. „Odpověz, chceš mě zabít?" trochu zesílila hlas. V dalších pár vteřinách jsem nechápal, co se děje. Všiml jsem si však, jak se emoce v jejich tvářích mění, jako by spolu komunikovaly. Vedou snad spolu nějaký tajný rozhovor, kterému nemůžu porozumět?

„Takže my? Nebo on," poukázala na mne má stvořitelka.

„Odpověď snad znáš," šeptla hnědovláska s úsměvem od ucha k uchu. Nevím proč, ale myslím, že jsem v koncích. Možná jsem se ke své Růžičce neměl tak chovat, to uznávám. Ale já už jsem takový. Nezměním se jenom kvůli nějaké ženské, co se mi vkrade do života, jak vidno. Měl jsem ji zabít, jako každou.

„Tak tím pádem víš, co tě čeká," zpražila jí nepříčetným pohledem Victorie a založila si ruce na hrudi. Zlehkla, podupávala jednou nohou, byla uražená. Že bych něco přeslechl, co se tady děje. Já, mistr na ženy, jsem byl nahraný. Nevěděl jsem, co bude následovat. Vlastně všechno, co se teď stane, mě nějakým způsobem, překvapí.

„Musíme to dokončit," zasyčela Kate a ještě víc se přiblížila k mé sokyni. Jen jsem odpočítával vteřiny, kdy se otočí na mě a zaútočí. Ale nestalo se tak.

Na zem spadlo pár kapek deště, Kate chytla Victorii za zápěstí. Netušil jsem co to má znamenat. Blondýna se jí vyškubla a kopla ji. Jak vidno, Kate si vybrala mě. Že bych se změnil na maskovaného hrdinu a Kate pomohl? Ne, nebudu maskovaný. Budu prostě Dylen. Nad námi se prohnal blesk, celé této situaci dával hrozivý podtext.

Kate sebrala veškerou svou sílu a kopla ji do břicha. Odletěla celkem daleko, chtěl jsem začít tleskat. To už jsem zaútočil já a přemístil se k Victorii. S velkou radostí jsem jí chytil za ruku a vytáhl ji nahoru - dobrá, škubl jsem s ní, až zalapala po dechu. Usmál jsem se nad tím, tak dlouho jsem si přál vidět ji, Victorii, zlomenou, za to, co mi provedla.

„Máš, co jsi chtěl. Poštval jsi proti mně kamarádku, teď mě můžeš zabít." Chtěl jsem něco namítnout, ale hnědovláska po mém boku byla rychlejší.

„Proti tobě jsi mě poštvala ty. Věřila jsem ti, tak moc... Chtěla jsem od tebe pomoct, tam v lese, kdy mě on hledal. Křičela jsem na tebe v myšlenkách. Ty ses neuráčila odpovědět. Zjistila jsem to dneska, komunikovala jsi se mnou..." odfrkla si naštvaně. „Věřila jsem ti," zopakovala to znovu. Blondýna v mém sevření byla smutná.

„Fajn, omlouvám se, ale měla jsem co dělat, abych našla Petera. Abych ho mohla zabít... Navíc jsem tě až do dnešního odpoledne neměla v plánu zabít. Chtěla jsem ti to jenom namluvit, tak stejně jemu. Aby tě pustil, a ty mohla odejít," křikla a vkradly se jí do očí slzy. Kate trochu ztuhla. Ajaj, mám problém. Jestli na ni tyhle nesmyslné žvásty zabraly, jsem v koncích, všem by mělo být jasné, že Victorie lže. Kate se k ní přiblížila.

„Právě jsi udělala tu největší chybu. Byla jsi moje učitelka ohledně všeho, hlavně lhaní. Znám tvůj styl, tvé grimasy, mě neoblafneš," na tváři jí dominoval pokřivený úsměv.

„Aspoň že jsi chytrá, když už ne hezká." Tak tomu jsem se musel zasmát. Kate byla hodně hezká, jen slepý by to neviděl, a proto jsem jí za tuhle lež hodil na chodník, Victorii. Teď začal ten pořádný slejvák. Věděl jsem, že jen tak pršet nepřestane.

Kate jí ale znovu zvedla, chytla ji pod pažemi. „Dělej!" křikla na mně. Chvíli jsem netušil, co mám dělat, ale poté mi to došlo. Chtěla abych Victorii vyškubl srdce. Rychle jsem napřáhl ruku, už jsem byl velice blízko, abych mohl srdce vytrhnout, ale v tu ránu zmizela.

„Zřejmě schopnost, o které nevím," šeptla hnědovláska. A podívala se nahoru. Dešťové kapky jí stékaly po tvářích. Věděl jsem, že to není jen déšť, prozradily mi to její oči, které teď byly trochu načervenalé. Brečela.