Vampire stories - Povidky » Na pokračování » The Black Rose: 19. kapitola

Pohled Dylena

„Jsi... v pořádku?" zeptal jsem se jí v posledních dnech už podruhé. Ano Dylene, měníš se v pěknou měkkotu.

„Ne, nejsem," zavrtěla hlavou. Tentokrát mi odpověděla normálně, ne jako posledně - Co ti je po tom. Rukou si pročísla své mokré kudrnaté vlasy, měla v plánu jít do domu. To jsem jí ale chytil za ruku. Ne tak pevně, jako před chvílí Victorii, chytil jsem ji s určitou lehkostí. Podívala se na mne nechápavě.

„Prší, asi půjdu dovnitř," řekla odhodlaně. Zavrtěl jsem hlavou.

„Chci ti něco říct." Přimhouřila oči, a čekala na můj proslov, já jsem vlastně nevěděl, co chci říct. „Udělala jsi ze mně někoho jiného, nevím, jak se ti to povedlo. Nechápu to, každopádně jsem se za těch pár dní změnil. A... děkuju, ukázala si mi svět jinak," šeptl jsem posledních pár slov. Kate stála v úžasu, jako by byla socha z ledu. Párkrát jsem se nadechl a udělal něco, čeho možná budu v budoucnu litovat, nebo ne? Přiblížil jsem se k ní a přitiskl své rty na ty její. Cítil jsem, jak mnou projíždí určitá neznámá energie, příjemná energie. Nad námi se bouřilo nebe, těžké dešťové kapky na nás dopadaly. Kate se nijak nebránila, spíš se ještě víc natlačila na mne. Líbala mne jinak, než tehdy. Tehdy to bylo nucené, nepřirozené. Teď lehké a příjemné.

Odpojil jsem své rty od jejích, ale ona mě chtěla zpátky. Znovu si přivlastnila mé rty a líbala mě náruživě, vášnivě. Opřel jsem si ji o jednu stranu domu, z jejích rtů jsem sklouzl svými rty po čelisti k jejímu krku a věnoval se mu. Neměl jsem v plánu vzít si od ní krev, ikdyž to bylo velice lákavé.

Odstoupil jsem od ní a zahleděl jsem se do jejích kočičích očí, ve kterých jsem nikdy nepoznal, co si právě myslí, nebo jakou má náladu.

„Asi teď půjdu," rozhodla pološeptem a nakřáplým hlasem. Odkašlala si, to celé mi zřejmě nějak zamlžilo můj všední úsudek, a proto jsem jí nechal jít. Stál jsem tam, jako kůl v plotě, neschopný něco říct, a proto jsem jen přikývl.

Kate se ztratila v lese, uvědomil jsem si, jaký idiot jsem. Pustil jsem jí, ano pustil. A tak to taky zůstane. Pokud k ní něco opravdu cítím, musí to být skutečné, oboustranné. Když už jí nepotkám, budu to zase já - starý Dylen, který nemá s litování s ničím a s nikým.

Pohled Kate

Doběhla jsem do domu, ve kterém jsem strávila už pár nocí, ale ne mnoho. Vyskočila jsem oknem do svého pokoje. Byla jsem celá mokrá. Pohlédla jsem do zrcadla. Viděla jsem v něm sebe, akorát trochu promočenou. Vlasy se daly ždímat, ale vnitřně jsem byla šťastná, Uvnitř mě to tančilo, ikdyž by nemělo. Děsilo mne to.

Posadila jsem se na svou postel, která byla měkká, můj zrak si však zabral jiný objekt zájmu. Skříňku, ve které byla ještě před čtyřmi dny černá růže. Rychle jsem ji otevřela. Ležela tam, byla naprosto v pořádku, tedy až na jeden lístek, byl rudý. Jak je možné, že je rudý? Jak je možné, že růže stále vypadá čerstvě?

„Ahoj, Kate," oslovil mne hlas. Rychle jsem se otočila. Stála tam cizí žena. Měla po pas dlouhé černé vlasy, její pokožka měla olivový nádech a oči, její oči byly černé, ale ne tak, jako Dylenovi. U Dylena jsem nikdy nepoznala, kde mu začíná panenka a začíná duhovka. U ní se to poznat dalo.

„Kdo jste?" zajímala jsem se.

„Chci ti pomoct, jsem Valerie," představila se mi. Valerie, přemítala jsem v duchu. Něco mi to jméno říkalo.

„Panebože," vydechla jsem. „Ty, ty jsi ta kamarádka od Victorie, co měla zemřít?" ujišťovala jsem se. Ona jen s výdechem přikývla.

„Ano, Victorie a já jsme byly kamarádky. Chtěla mě zabít, jelikož jsem nechtěla zabít. Všechny Lilith nejsou takové, jako ti vykreslila. Nejvyšší Lilith před časem Victorii odvrhla. Je něco, jako padlá Lilith, jestli to tak můžu říct. Ona se ale nevzdává a hledá víc přívrženců, aby mohla svrhnout nejvyšší bohyně. Našla tebe, chtěla tě využít," vysvětlila mi. Ale při tom se zahleděla do země, všimla jsem si, jak se její oči lesknou. „Ona... Byla jsem jako ty, zamilovala jsem se do upíra. Milovala jsem ho tak moc, a ona ho pak zabila. Chci ti pomoct, Kate, aby se ti nestalo to samé, co mě."

Přišla jsem blíž k ní a položila jí ruku na rameno.

„Je mi to líto, vážně... Jak jsi ale věděla, co se..."

„Přiznávám," pousmála se na mne, „Trochu jsem jí šmírovala, a potom taky tebe. Asi se ptáš, proč jsem ti nezachránila krk před Dylenem," zasmála se. „Věděla jsem, jak to nakonec dopadne," mrkla na mne.

„Takže víš co se stalo mě, že jsem proměnila Petera..."

„Neznám Lilith, které by se to nestalo. Prostě každá jednou někoho přemění," pozvedla ramena. „Já jsem přeměnila Lukase. Victorie na mně vyrukovala s tím, že jí někdo řekl, že ho musí zabít. Nesouhlasila jsem s tím, a tak jsem dopadla," pozvedla ramena. „Můžu tě naučit, jak se z někoho napít, aniž bys ho zabila, nebo přeměnila," navrhla mi. V ten moment mi začalo srdce šíleně bušit.

„Musíme jít za Dylenem. Hned. Varovat ho," moje slova stvrdil hrom. Valerie ihned přikývla. Pokud je Victorie taková, jako ji Valerie vykreslila, mám pocit, že se z toho jen tak nevymotáme.