Vampire stories - Povidky » Na pokračování » The Black Rose: 2. kapitola

Byla mi neuvěřitelná zima, a já cítila, jak mě líbá smrt, jak ke mně natahuje dlouhé ruce a kolíbá mě v nich. Sem a tam, jako bych byla miminko, které potřebuje uklidnit. Celé mé tělo bylo ztuhlé, ale nic mne nebolelo. Proč by mě vlastně mělo bolet?
Co se mi stalo, proč tady zrovna teď jsem?
Přišlo něco, co jsem nečekala, plíce se začaly svírat a bolestně skučely, co chtěly? Kyslík? Ale proč? Vždyť ho už nepotřebuju, jsem mrtvá, chci odpočívat v pokoji.

Tentokrát mě něco šimralo na noze, podívala jsem se tím směrem, ale nic tam nebylo, kolem mne byla jen a pouze tma. Chtěla jsem se rozhlédnout kolem sebe, ale nebylo to možné.

Hluboký nádech mi pomohl k tomu, abych se posadila. Nechápala jsem, co tady dělám. Slunce už svítilo a já si mohla prohlédnout, kde to vlastně jsem. Podívala jsem se na své nahé tělo, bylo zahaleno do rudé plachty, kterou vytvořila krev. Netušila jsem, co tady dělám.

Mám být mrtvá, chci být mrtvá! Kousek ode mě jsem uviděla své černé tričko, rychle jsem se pro něj natáhla a přetáhla si ho přes hlavu, když už jsem u své hlavy, vlasy jsem měla plné listí a bláta. Instinktivně má ruka směřovala dozadu, kde jsem měla mít ránu po úderu. Místo toho tam byly jen slepené vlasy pomocí krve.

O kousek dál jsem uviděla svou sukni, oblékla jsem se a opřela se o strom, tvář jsem si složila do dlaní. Byla jsem připravena zemřít, byla jsem mrtvá, tak proč tady jsem? V hlavě mi někdo našeptával jedno slůvko. Byl to můj vnitřní hlas, nebo patřil někomu naprosto jinému? Pomsta! Hlásil mi.
„Pomsta?" zopakovala jsem nahlas nejistě.

Zajela jsem si rukou do vlasů a chtěla ten divný pocit setřást, ale nešlo to, navíc mě neuvěřitelně třeštila hlava. Nemohla jsem být mrtvá, vždyť… je to naprostá blbost. John mě znásilnil, musel mi zřejmě vyhrožovat nožem a já upadla do šoku.
Ale teď se nabízí otázka… Kde se na mne vzalo tolik krve, přece jenom z rozbité hlavy a pusy… Pusy?

„Nejsi člověk, Kate… Smiř se se svým osudem. Musíš ho zabít, tak jako zabil on tebe…" Šeptal hlas v mém nitru.

„Nikoho zabíjet nebudu!" křikla jsem přes celý park, naštěstí v něm nikdo nebyl, takže se na mne nemohl nikdo dívat.

„Ale budeš, musíš… Musíš zabít, jinak zemřeš. Zemřeš už nadobro," radil mi hlásek. Proč ho v sobě mám? Proč mi radí?

Krutě jsem se nad tím usmála, ano, muži jsou zlo. Tentokrát už jsem nečekala ani chvíli a rozběhla jsem se k malému rodinnému domku, který byl na okraji města. Tam měl bydlet ten zasraný parchant. Svou bílou rukou jsem uboze zaklepala na domovní dveře. Nikdo neotvíral. Že by se z toho ten parchant rozsypal, že není ani schopný otevřít? Další bleskový úsměv.

Opatrně jsem vzala za kliku, bylo otevřeno. Přesně jak jsem čekala, lidé si v tomto městě až moc věří. V mém případě to bylo bohužel osudné.

Ocitla jsem se předsíni, na zemi byly kachličky, celý dům mi připadal až moc studený. Rozhodla jsem se vystoupat do dalšího patra. Hádala jsem, že tam bude mít svůj pokoj. Neobtěžovala jsem se s klepáním a i hned vzala za kliku prvního pokoje.
Natrefila jsem hned na první. John mě nepostřehl. Jsem snad neviditelná? Proběhlo mi hlavou.

„Ne, nejsi," hlásek se zase ozval. John seděl na posteli a díval se před sebe. Byl naprosto zničený. To už jsem před něj předstoupila, aby si mne konečně všiml. Neuvědomovala jsem si, jak hrozivě musím vypadat. Ve vlasech polámané větvičky, celá od krve, tím myslím i mé nové slzy. A na rtu mi pohrával přímo děsivý úsměv, ze kterého mrazí. Můj vrah přestal dýchat.

Odlepila jsem své rty od jeho krku a nadechla se, jako bych se znovuzrodila. A takhle skončil John, který se mi tak moc líbil, který mne znásilnil a zabil. Nebyla jsem obětí já, nýbrž on. Uslyšela jsem, jak se dole otevřely domovní dveře, podívala jsem se na západ jeho pokoje, kde bylo okno - zavřené.

Nenapočítala jsem ani do pěti a rychle k němu přiběhla, vysunula ho nahoru a skočila. Nemyslela jsem na následky. Bylo to automatické. Až když jsem se dotkla země špičkami bot, jsem se trochu začala třást a v duchu si nadávat - jak jsem mohla být tak hloupá? Mohla jsem zamřít! Znovu.

„Áááá…" ozvalo se z Johnova domu, okamžitě jsem vzhlédla vzhůru, uviděla jsem jen záclonku, se kterou si pohrává vítr. Bylo mi jasné, co se děje vevnitř. Maminka našla svého povedeného synáčka.

„Ty vypadáš," konstatovala chladně. Čekala jsem dovětek, jako zmoklá krysa, kterou někdo vláčel pět kilometrů kanálem. „Ten zmetek ti dal co proto, parchant zatracená! Kdybych byla tebou, tak jeho smrt udělám víc bolestivou," řekla místo toho.