Vampire stories - Povidky » Na pokračování » The Black Rose: 6. kapitola

„Hodně mluvíš, na to, že jsi tak slaboučká. Jako muší váha," kroutil jsem nad tím hlavou. Svou přirozenou rychlostí jsem jí přirazil ke stěně, co byla za ní, až zrcadlo v naší blízkosti spadlo a rozsypalo se na tisíc malých kusů. „Myslím, že bych mohl ochutnat," mrkl jsem na ní potěšeně. Viděl jsem v jejich očích nepopsatelný strach, vlastně to byla první žena, která věděla, co jí udělám.

Naklonil jsem se k jejímu krku a…

…a své zuby zabořil do mého krku. Zatím jsem je vždycky někomu do krku zarazila já. Nikdy to nebylo naopak. Až teď, musím uznat, že to byl zvláštní pocit. Dylen se ke mně ještě víc nalepil. Chtěl víc, užíval si to, ale nakonec odpojil své rty od mého krku.

„Cítila jsi to?" zeptal se mne. Zamračila jsem se na něj.

„Myslíš to, jak jsi měl své tesáky v mém krku?" hádala jsem.

„Tvá krev, je tak, tak… v…" nedořekl to, byl nějaký zmatený. Omdlel, asi jo. Omdlel z mé krve.

„Padavko," zasmála jsem se a chtěla opustit pokoj. Ale ve váze jsem uviděla onu černou růži, kterou mi sliboval. Neváhala jsem a šla si ji vzít. V šuplíku jsem našla papír a tužku.

Hodila jsem vzkaz blízko k němu a rychle jsem odtamtud vypadla.

Naklonil jsem se k jejímu krku a zaťal zuby do její tepny. Začal jsem pít, bylo to něco neuvěřitelného. Měla jinou - hutnou krev. Ano, byla mnohem lepší. Mám chuť nezabíjet ji a nechat si jí. Ostatní holky jsou proti ní úplně bez chuti. Chci víc, musím mít víc. Nejlepší na tom všem je, že její krve neubývá.

Odpojil jsem své rty od jejího hrdla, něco jsem si uvědomil… byla až moc aromatická. Těžká, chtělo se mi spát.

„Cítila jsi to?" zeptal jsem se trochu zaskočeně.

„Myslíš to, jak jsi měl své tesáky v mém krku?" přidala uštěpačnou poznámku a zamračila se.

„Tvá krev, je tak, tak… v…" chtěl jsem říct vábivá, aromatická… těžká, ale nemohl jsem, cítil jsem větší a větší únavu. Zavřel jsem oči a dopadl na podlahu. Nemám tušení, jak dlouho jsem tady ležel, ale když jsem se probudil, celý rozlámaný, začínalo se znovu stmívat. Musel jsem prospat celý den, jinak to nevidím. Opřel jsem se nejdřív o lokty, samozřejmě Kate byla pryč, ale zanechala mi vzkaz, který nehybně ležel vedle mě. Okamžitě jsem si ho vzal a začal číst.

Milý Dylene, Jasně milý, jako bych viděl to opovržení, když to psala.

vím, že jsi měl v plánu dát mi tuto růži, a tak jsem si ji vzala. Rychle jsem se podíval na noční stolek, kde byla váza s růží. Teď tam byla už jen ta váza. Ano, měla být pro ni, ale na hrob!

Dostala jsem se do našeho nového domu, který zařídila Victorie, vlastně byl na druhé straně města od domu, kde žil Dylen. Jako dělová koule jsem vběhla dovnitř. Victorie zrovna seděla v obýváku na sedačce a prováděla si manikúru, vedle ní leželo tělo muže s roztrženým hrdlem, když jsem to uviděla, naprázdno jsem polkla.

„Pomůžeš mi?" zeptala se mne mile a pohlédla na muže. Přikývla jsem.

„Počkej," zarazila jsem jí, když už chtěla postavit. „Mám menší problém," prohlásila jsem. „Co se stane, když se upír napije krve Lilith?" Victorie na mne vykulila své velké oči.

„Prosím, řekni mi, že se ti to nestalo, potom ti to klidně řeknu a nebudu křičet a vyšilovat," slíbila mi.

„Victorie," oslovila jsem jí opatrně.

„Víš, co se stane? Udělala jsi toho parchanta ještě silnějšího. Měla jsi ho zabít, když upadl do toho šoku, to byla tvoje jediná šance, ale to nikdy žádnou Lilith nenapadne! Panebože, proč!" křičela vzhůru. „No nic! Musíš ho zabít, ty sama. Jelikož má tvou krev, zaměří se na tebe, on chce tvou smrt, ty chceš jeho. Nic mu nevěř, i kdyby nevím co… Lže! Jasné? Upíři vždycky lžou, Lilith vždycky lžou. My jsme druhy, co se navzájem nenávidí, bylo tomu tak a vždycky tomu tak bude, je ti to jasné? Hlavně mu nesmíš naletět. Oni jsou dost… přesvědčiví," naléhala na mne. Jen jsem chabě přikývla.

„Chápu, nevěřit mu! Upíři jsou svině," opakovala jsem po ní.

„Tak se mi to líbí, a teď za odměnu… Půjdeme zahrabat tu mrtvolu," mrkla na mne. Ztrápeně jsem si povzdechla, ale nakonec jí následovala. Zahrabaly jsme tělo někde na kraj lesa.

„Právě jsme zahrabaly jejího majitele," prozradila mi. Protočila jsem oči, to už jsme byly ale na cestě do domu. Byl veliký, na půl prosklený, ponurý, ale vevnitř světlý. Musel být miliardář.

„Seš si jistá, že jsi nezabila nějakou známou osobnost?" zamračila jsem se na ní. „Nerada bych tady měla ráno novináře," zasmála jsem se.

Nikdy před tím jsem se necítila tak unavená, jako dneska.

„Kate, neměla jsi krev a ještě tě někdo o nějakou připravil. Měla by ses napít," vybízela mne.

„Až zítra, vážně jsem unavená. Nedopadlo by to dobře…"

„Ach, nemyslela jsem si, že to budu muset použít, tak brzo, pamatuj si, že je to z mých zásob," pohlédla na mne přísně a šla k lednici. Zamračila jsem se na její záda, jelikož jsem neměla to nejmenší tušení, co má v plánu. To už z lednice vytáhla nemocniční sáček s krví.

Šla jsem do mého nového pokoje, prvně jsem zamířila do koupelny, která byla na můj vkus až moc obrovská, ale jak se říká, darovanému koni, na zuby nehleď… Zalezla jsem do sprchy a nechala na sebe působit horkou vodu a až moc voňavý sprchový gel. Třeštila mi hlava, uvědomila jsem si, že to co jsem zažila v posledních dnech, bude má nastávající životní rutina, kterou se budu muset prokousat - a to doslova. Samozřejmě mé myšlenky i zabrousily na téma Dylen. Jak mi tenhle parchant zkomplikoval můj posmrtný život. Nejhorší na tom všem je, že jsem si myslela, že teď když jsem démon pomsty, už budu ta silná já. Nečekala jsem, že mě znovu někdo málem znásilní - vím, je to až moc velké slovo, ale málem se to stalo. Znovu.

„Kate, Kate…" třásl někdo se mnou. Otevřela jsem oči. Seděla tam Victorie s rozšířenýma očima a trochu nesvá. „Křičela jsi… jsi v pořádku?" optala se mne. Promnula jsem si oči a chtěla odpověď, ale místo ní tam seděl Dylen se všedním úsměvem. Vykřikla jsem, tím můj sen skončil. Posadila jsem se a ještě chvíli chytala dech.

„Měla bych jít do psychiatrické léčebny," šeptla jsem si sama pro sebe. Podívala jsem se ven z velkého okna, byla stále noc, a proto jsem svou hlavu složila na polštář a znovu se pokusila usnout.