„Mám kvůli tobě problém, holka," podívala se na mne vážně. Naprázdno jsem polkla. „Ty nahoře - tím myslím nejvyšší - se dozvěděly o tom novém upírovi a darované krvi pijavici, takže," odmlčela se, „já mám za úkol najít toho upíra a zpacifikovat ho a ty musíš zabít toho druhého…"
09.05.2015 (12:00), TerryS • Povidky » Na pokračování, komentováno 1×, zobrazeno 821×
Už jsem nemohla usnout, vstala jsem a šla ke skříňce, kde jsem střežila černou růži, nedala jsem Victorii možnost jí vidět. A to z dobrého důvodu, určitě by řekla, že je prokletá. Nikdy předtím jsem neviděla takový druh, ano, byl tam mírný nádech červené, ale vážně minimálně na první pohled zřetelný. Nevěděla jsem, co s ní mám dělat. Teď spočívala v mé ruce. Píchnu se do prstíčku a usnu na sto let, ale jaký princ by mně vzbudil?
Ano, jaký? Předtím jsem o tom nepřemýšlela, ale já vlastně už nikdy nebudu mít žádného kluka - první lásku. V budoucnu svatbu a děti. Jsem odkázaná na krev, sex a… rock ́n ́roll - ne to poslední škrtnout.
Co se týče Victorie, nejsem si jistá, jak dlouho mě bude ještě vychovávat. Myslím, že se mnou ztrácí trpělivost. Nejdříve omylem přeměním někoho na upíra a potom dalšímu upírovi ochotně daruji krev. Prostě obyčejné dny Kate Sangre. Někdo zaklepal na mé dveře.
„Pojď dál," vyzvala jsem jí a růži rychle zavřela do skříně, kde byla před tím. Otočila jsem se směrem ke dveřím, které už teď byly otevřené, a v nich stála blondýna.
„Mám kvůli tobě problém, holka," podívala se na mne vážně. Naprázdno jsem polkla. „Ty nahoře - tím myslím nejvyšší - se dozvěděly o tom novém upírovi a darované krvi pijavici, takže," odmlčela se, „já mám za úkol najít toho upíra a zpacifikovat ho a ty musíš zabít toho druhého…"
„Ale já to sama nezvládnu," namítala jsem. „On, chci říct, je šíleně silný… Když jsem se snažila od něj dostat, tak mě málem umačkal k smrti," vyhrkla jsem.
„Umačkal," zopakovala se smíchem. Jen jsem přikývla a potom se zamračila.
„Není to vtipné, když ti vyhrožuje, že už vykopal hrob a hodí ti na ní kytku!" rozkřikla jsem se. Ona jen zvedla ruku na znamení míru, ale i tak se smála.
„Máš…" zasmála se, „máš pravdu, není to vtipné, ale kdybys byla na mém místě, tak se směješ," podotkla, už beze smíchu. Já jsem se ale stále mračila. „Takže, předveď mi svůj plán," řekla tentokrát už zcela vážně. Chvíli jsem přemýšlela.
„Takže…" začala jsem, „plán číslo jedna - uteču z tohoto města s křikem malé holky," přimhouřila jsem oči a čekala na její reakci.
„Zamítá se," odpověděla chladně.
„Fajn, plán číslo dvě - uteču z tohoto města bez křiku malé holky…" Znovu jsem čekala na její reakci.
„Zamítá se!"
„Plán číslo tři," povzdechla jsem si. Plán, který se jí určitě bude líbit. „Vyspím se s ním a zabiju ho," šeptla jsem.
„No vidíš! Konečně skvělý nápad, a to jsem tě nemusela učit ani týden, vidíš, jak jsi šikovná," mrkla na mě.
„Victorie," oslovila jsem ji vážně. „Poslouchej, nemůžu… nemůžu ho jen tak zabít, je to přece nereálné, má stokrát větší sílu, než mám já. Luskne prstem a já budu bez srdce," komentovala jsem celou věc dost skepticky.
„Kate, vím, co musíš udělat. To jsem si nevymyslela já, jen ti dávám rady. Sbal ho - zabij ho," konstatovala a otočila se k východu. Pomalu se začalo rozednívat. První paprsek už mě šimral na tváři. „Odjíždím večer. Až to budu mít za sebou, vrátím se pro tebe."
„Jestli bude pro co," šeptla jsem uštěpačně, když už byla na chodbě.
Pohled Dylena
Otevřel jsem dřevěné dveře od mého nového oblíbeného podniku. První, co jsem udělal, bylo, že jsem se pořádně rozhlédl po té kudrnaté holce s očima, jako kočka. Seděla v jednom rohu, okamžitě jsem se pousmál, jak vidno, nemohla beze mě být. Mé nohy okamžitě zamířily k ní, ale zřejmě jsem to k ní neměl namířeno jen já. Předběhl mě nějaký kluk s blond vlasy, usadil se na židli naproti, kdyby mohl, tak slintá.
„Promiň, ale obsadil jsi moje místo," zpražil jsem ho nepříčetným pohledem. Dnes jsem dokonce neměl své brýle, chtěl jsem jí uchvátit hned ze začátku. Blonďák s modrýma očima se na mne podíval docela naštvaně.
„Vážně?" nadzvedl jedno obočí, tento pohled věnoval Kate. Nadechla se a poté se podívala na blondýna.
„Promiň, ale uvidíme se zítra, mám tady s tímto gentlemanem ještě nějakou práci," mrkla na něj potěšeně. Neochotně se zvedl ze židle. Hodil po mne nenávistný pohled, já mu opětoval úsměv. Sedl jsem si a pozoroval jí. Vypadala jinak, než včera. Její zelené oči ještě víc zářily a rty měla víc červené, jako by se zrovna krmila. Možná ano…
„Sedl sis tady, takže očekávám, že po mně něco chceš," zašeptala směrem ke mně přes stůl.
„Chytrá holka, přesně tak. Chci… vysvětlení, potom tvou krev…"
„Vím, jak to bude pokračovat, včera jsi mi to detailně popsal," připomněla mi a mě se na tváři vykouzlil ještě větší úsměv.
„Tak proč se ptáš, když víš, co chci?" mrkl jsem na ní a pohodlně se opřel o opěradlo židle.
„Doufala jsem, že jsi přišel s něčím novým, třeba… Kate, nechám tě na pokoji - probodnu si srdce kůlem," zaimprovizovala a poté se zářivě usmála.
„To bys byla hodně naivní," prohlásil jsem vážně.
„Je ti jasné, že s tebou teď nikam nepůjdu a tady je celkem hodně lidí…"
"…které můžu zabít do pěti vteřin," skočil jsem jí do řeči a doplnil jí.
„Neudělal bys to, a bylo by mi to vlastně jedno… nezáleží mi na lidském životu, už ne," zašeptala těsně vedle mého obličeje. Voněla po nějakém ovoci, a její krev byla lákavá, chtěl jsem ochutnat teď hned! „Vím, na co myslíš," vrátila mne zpátky do reality. „Poznala jsem to na tvých očích," zvonivě se zasmála a prohodila vlasy, které znovu odhalily její dlouhý krk na kterém se pohupoval přívěsek se znamením Lilith.
„Proč ho nosíte?" zajímal jsem se a poukázal na její krk.
„Nic ti potom není," zkřivily se jí rty, poté se podívala jinam. Řekl bych, že to sama neví. Podíval jsem se směrem, kterým ona, viděl jsem zamilovaný pár, který se drží za ruce. Potěšeně jsem se zasmál.
„Vaše zákony zřejmě nedovolují vztah s muži, co?" ušklíbl jsem se. Otočila se na mne s úsměvem.
„Ano, dovolují… když jim piju krev. Je to to nejlepší, víš?" zasnila se.
„Romantička," odfrkl jsem si. Zvedl jsem nahoru ruku, abych přivolal servírku. Ta okamžitě přicupitala, držela v ruce bloček s tužkou a čekala na povely.
„Dám si burbon a slečna červené víno." Hnědovlasá servírka přikývla a usmála se. Jak lehké je získat si ženu. Stačí jen pár úsměvů.
„Mám raději bílé," konstatovala má společnost. Tak zřejmě u všech ne, ale o tom jsem se přesvědčil už včera. Propichoval jsem jí pohledem, ona jím neuhnula, jako většina, spíš se na mne zamračila. Má odvahu, kuráž…
„Nudím se, asi půjdu domů," prohlásila a zvedla se ze židle. Okamžitě jsem zareagoval a zvedl se taky. „Nejsi pozvaný," upřesnila. Ale bylo mi to upřímně naprosto jedno.
„Myslíš, že tě poslechnu?" nadzvedl jsem jedno obočí.
„Ne," zavrtěla hlavou. "Ale chtěla jsem si být jistá, že o tom víš," šeptla a pomalu odcházela. Ladnou chůzí opouštěla bar, nemohlo mi ujít, že má na sobě krátké černé šaty, které spíš odhalovaly, než skrývaly. Prostě Lilith…
Slyšel jsem, jak klape podpatky po dlažbě, která byla na náměstí. Rozhlížela se kolem a rozdávala úsměvy. Samozřejmě jsem byl hned vedle ní a pozoroval jí. Neměla ani trochu strach, neměla strach z toho, že jí zabiju hned, jak to bude možné. Byla sebejistá - co když má nějakou tajnou zbraň? Jasně, třeba další Lilith, kterou bych zvládl levou zadní.
„Kam přesně mě vedeš?" zajímal jsem se.
„Já? Já tě nevedu nikam. Já jdu domů, ty si běž, kam chceš," odsekla zatvrzele a chladně.
„Dobrá, unavuje mě, že stále chodíme tam a zpátky. Nemáš v plánu jít domů, takže tě vezmu tam, kde jsme byli včera," rozhodl jsem. Ona se zastavila v pohybu.
„Díky, ale nemám zájem," řekla velice zdvořile a mířila si to na lavičku, kde seděla nějaká holka. Vážně si myslí, že jí nechám jít?
Řekla si o to sama, měl jsem hlad, byl jsem naštvaný. Vší silou jsem ji chytil okolo pasu, nemohla se hnout a vypadalo to, jako bychom byli milenci, takže nikdo neměl žádné podezření.
„Vážně sis myslela, že si z tebe dělám legraci? Ne, ne… jak jsem řekl včera. Mám v plánu si s tebou hrát, dokud mě neomrzíš," zašeptal jsem jí velice těsně do ucha. Cítil jsem určitý nápor, chtěla se vymanit se sevření, ale marně, přišlo mi to, jako by mne hladila po ruce, než jakoby využívala celou svou sílu.
TerryS z rubriky: Povidky » Na pokračování
Diskuse pro článek The Black Rose: 7. kapitola:
1. MicheleGautr
11.05.2015 [19:32]
Jeeeeej, tak se nám to krásně vybarvuje... kdo koho zabije?
Nebo se dají do kupy, nebudu lhát, nebyla bych proti. 
Se smutnýma očkama škemrám o další díl.
Přidat komentář:
