Čím dřív zabiju toho hajzla, tím dřív budu mít od něj pokoj! Možná, že už by se dneska mohl ukázat v podniku. A když ne, mohla bych se podívat k němu domů. Převlékla jsem se do něčeho trochu vyzývavějšího, chci ho přece sbalit, ne? A vydala se do baru. Navíc, kdyby nebyl v baru, ani doma - můžu si pochutnat na někom jiném. Napadla mě jedna věc, co by se stalo, kdybych se napila já jeho krve… Udělalo by mne to silnější? Ano, musí, dávalo by to tak smysl - určitá rovnováha. Změna plánu, Kate, sbalím - vyspím - vysaju, a zabití půjde jedna radost.
06.06.2015 (20:00), TerryS • Povidky » Na pokračování, komentováno 1×, zobrazeno 810×
Pohled Kate
Už jsem nemohla usnout, vstala jsem a šla ke skříňce, kde jsem střežila černou růži, nedala jsem Victorii možnost jí vidět. A to z dobrého důvodu, určitě by řekla, že je prokletá. Nikdy předtím jsem neviděla takový druh, ano, byl tam mírný nádech červené, ale vážně minimálně na první pohled zřetelný. Nevěděla jsem, co s ní mám dělat. Teď spočívala v mé ruce. Píchnu se do prstíčku a usnu na sto let, ale jaký princ by mně vzbudil?
Ano, jaký? Předtím jsem o tom nepřemýšlela, ale já vlastně už nikdy nebudu mít žádného kluka - první lásku. V budoucnu svatbu a děti. Jsem odkázaná na krev, sex a… rock ́n ́roll - ne to poslední škrtnout.
Co se týče Victorie, nejsem si jistá, jak dlouho mě bude ještě vychovávat. Myslím, že se mnou ztrácí trpělivost. Nejdříve omylem přeměním někoho na upíra a potom dalšímu upírovi ochotně daruji krev. Prostě obyčejné dny Kate Sangre. Někdo zaklepal na mé dveře.
„Pojď dál," vyzvala jsem ji a růži rychle zavřela do skříně, kde byla před tím. Otočila jsem se směrem ke dveřím, které už teď byly otevřené, a v nich stála blondýna.
„Mám kvůli tobě problém, holka," podívala se na mne vážně. Naprázdno jsem polkla. „Ty nahoře - tím myslím nejvyšší - se dozvěděly o tom novém upírovi a darované krvi pijavici, takže," odmlčela se, „já mám za úkol najít toho upíra a zpacifikovat ho a ty musíš zabít toho druhého…"
„Ale já to sama nezvládnu," namítala jsem. „On, chci říct, je šíleně silný… Když jsem se snažila od něj dostat, tak mě málem umačkal k smrti," vyhrkla jsem.
„Umačkal," zopakovala se smíchem. Jen jsem přikývla a potom se zamračila.
„Není to vtipné, když ti vyhrožuje, že už vykopal hrob a hodí ti na ní kytku!" rozkřikla jsem se. Ona jen zvedla ruku na znamení míru, ale i tak se smála.
„Máš…" zasmála se, „máš pravdu, není to vtipné, ale kdybys byla na mém místě, tak se směješ," podotkla, už beze smíchu. Já jsem se ale stále mračila. „Takže, předveď mi svůj plán," řekla tentokrát už zcela vážně. Chvíli jsem přemýšlela.
„Takže…" začala jsem, „plán číslo jedna - uteču z tohoto města s křikem malé holky," přimhouřila jsem oči a čekala na její reakci.
„Zamítá se," odpověděla chladně.
„Fajn, plán číslo dvě - uteču z tohoto města bez křiku malé holky…" Znovu jsem čekala na její reakci. Byla totožná:
„Zamítá se!"
„Plán číslo tři," povzdechla jsem si. Plán, který se jí určitě bude líbit. „Vyspím se s ním a zabiju ho," šeptla jsem.
„No vidíš! Konečně skvělý nápad, a to jsem tě nemusela učit ani týden, vidíš, jak jsi šikovná," mrkla na mě.
„Victorie," oslovila jsem ji vážně. „Poslouchej, nemůžu… nemůžu ho jen tak zabít, je to přece nereálné, má stokrát větší sílu, než mám já. Luskne prstem a já budu bez srdce," komentovala jsem celou věc dost skepticky.
„Kate, vím, co musíš udělat. To jsem si nevymyslela já, jen ti dávám rady. Sbal ho - zabij ho," konstatovala a otočila se k východu. Pomalu se začalo rozednívat. První paprsek už mě šimral na tváři. „Odjíždím večer. Až to budu mít za sebou, vrátím se pro tebe."
„Jestli bude pro co," šeptla jsem uštěpačně, když už byla na chodbě.
„Já to slyšela," křikla. „Věř si trochu," dodala. Věř si trochu, znělo mi v hlavě, jako nějaká hudba. Jí se to řekne, když už má kolem tří stovek let. Nedalo mi to a znovu jsem otevřela skříň, kde přebývala růže. Ležela nechybně, tak jak jsem jí položila.
Nastal čas jejího odjezdu. Nervózně jsem přešlapovala v obýváku a čekala, kdy jí uvidím s plnou náručí zavazadel. Měla toho celkem hodně, ale nijak jsem to nekomentovala.
„Takže, víš, co máš dělat. Neboj, nějak to dopadne," mrkla na mne spiklenecky. „Až se vrátím, tak tě naučím komunikovat telepaticky, slibuju," řekla a objala mne. „Budeš dobrá Lilith, neptej se, jak to vím… ale je to tak." Mile jsem se na ni usmála. „Mimochodem, snad ti do doby, než tu nebudu, bude stačit pět set tisíc dolarů. Máš je v kuchyňském stole."
„Co budu dělat s tolika penězi?" podivila jsem se.
„Zajdi si na nákupy, kup si auto… Klidně zajdi i na plastiku, mě je to jedno," mávla nad tím rukou a směřovala k autu. S tou plastikou, to není až tak špatný nápad… Dylen by mě potom nepoznal. Zamyslela jsem si.
„Jestli přemýšlíš nad tou plastikou - zamítá se!" křikla na mne, když už seděla v autě. Nastartovala a odjížděla pryč.
Čím dřív zabiju toho hajzla, tím dřív budu mít od něj pokoj! Možná, že už by se dneska mohl ukázat v podniku. A když ne, mohla bych se podívat k němu domů. Převlékla jsem se do něčeho trochu vyzývavějšího, chci ho přece sbalit, ne? A vydala se do baru. Navíc, kdyby nebyl v baru, ani doma - můžu si pochutnat na někom jiném. Napadla mě jedna věc, co by se stalo, kdybych se napila já jeho krve… Udělalo by mne to silnější? Ano, musí, dávalo by to tak smysl - určitá rovnováha. Změna plánu, Kate, sbalím - vyspím - vysaju, a zabití půjde jedna radost.
Počítám, že stačí kolík do srdce.
Dylene, jdu si pro tebe…
TerryS z rubriky: Povidky » Na pokračování
Diskuse pro článek The Black Rose: 8. kapitola:
1. MicheleGautr
23.06.2015 [16:14]
Parádička, bohužel jsem se k dílku dostala až teď, takže se moc omlouvám a jdu si s láskou číst další. 
Přidat komentář:
