Vampire stories - Povidky » Na pokračování » The World in New's Lannet: 1. kapitola

Utíkala jsem lesem, cítila jsem ten vítr, který jsem měla tak ráda. Ten pocit volnosti... jsem milovala. Nikdy bych se toho nedokázala dobrovolně vzdát.

S trhnutím jsem se probudila.

„Probuď se," řekl někdo a já otevřela oči.

Nic zajímavé, jenom moje kamaradka která u mě přespávala.

„Ano?" chtěla, ne, nutně jsem potřebovala vědèt, co se děje.

„Spalas?" Ne! Určitě ne! Vůbec.

„Ne, přemýšlela jsem," zalhala jsem.

Zdálo se mi že jsem běhala po nocích v lese, a ne, já nejsem blázen, jen jsem prostě a jednoduše byla ve vlkodlačí podobě.

Už aby byl zase úplněk, pomyslela jsem si. Z přemýšlení mě vytrhl Amařin holčičí hlas.

„A? Vymyslela jsi něco užitečného?" Co sakra?

„Co?" nechápala jsem.

Odpověď se ke mě dostala téměř okamžitě.

„Cože? Nezapoměla jsi doufám na tu záležitost s vlkodlakama!" O můj bože.

„Ne, ne, ne! Jak bych mohla?" křikla jsem rychle ve vysoké sebeobraně.

„Cože?! Jak jsi mohla!"

„Prosím, co?" řekla jsem a rychle vykulila oči.

„A teď jsi se prozradila!"

No to určitě, pomyslela jsem si.

„Teď hezky vstaneš a zajdeš dolů na poradu," poručila mi.

„Cože? Ne, musím se..." nedořekla jsem.

„Jo, obléct a vysprchovat, vyčistit zuby a tak dál," promluvila.

Zakývala jsem.

„Nejsi v pyžamu, večer sis nechala triko a džíny, a hygiena počká na večer," dořekla.

O hodinu později

Posadila jsem se na gauč vedle Michaely s Ditou.

„Takže... Asi začneme," promluvila Dita.

A v tom jsem si uvědomila co se řeší.

„Vtrhneme tam, nebo počkáme než dům bude prázdný?" navrhla Michaela.

„Nebo se můžeme..." nedořekla jsem, až teď jsem si uvědomila, že to byl blbý nápad a tak ta věta zůstala viset ve vzduchu a v mé mysli.

„Co můžeme?" vykulila na mě oči kamarádka jako kdybych řekla, že jsem na holky a ne na kluky.

„Můžeme se rovnou zeptat té čarodějky," řekla jsem konečně a schoulila se do klubíčka.

„Má pravdu, zítra je úplněk, musíme to udělat ještě dnes, nemáme čas se rozmýšlet," souhlasila se mnou Míša.

Co? To je už zítra úplněk? Jsem vlkodlak, měla bych to vědět!

„Jo... To..." zamumlala jsem.

Večer

Přešlapovala jsem před nějakým divným opuštěným prázdným domem a okolo mě bylo několik čarodějů a čarodějek.

Plán A. Potom máme plán B, C, D, ale ty musíme napřed vymyslet.

Tak kdy to začne?!

„Teď!" řekla mi Michaela Connerovd, když ke mě přišla.

„Teď!" A dělejte! poslala jsem jim myšlenkovou zprávu okamžitě.

Ty čar čar čar něco začaly čarovat. A já jsem tam jen tak postávala, neschopna byť jen jediného písmenka v abecedě. A Míša vedle mě.

Připravovala jsem se na smrt, která brzy nastane. Zemřu. Já vážně a poprvní zemřu. A byla bych fakt moc naivní, kdybych si myslela, že se z tohoto dostanu. Ale i tak... Ta čarodějka chtěla něco na výměnu. A nic se neobejde bez toho, aniž by za to někdo něco chtěl. A ta blbá čarodějnice chtěla vyměnit půjčení těch svých slepičko-kohoutích čarodějů za můj život. Nejde o to, že je můj, ale že to je vůbec život! Co je moc, to je moc! Všichni kromě Míši a Amary na to přistoulili. A jich bylo víc.

Dva čle naší vlkodlačí tlupy nedorazili, vlastně nebyli ani na poradě. Ve mne, když jsem si toho všimla, se vzedmula vlna zlosti. Napadlo mě, že udělám něco, co se určitě ani jednomu z nicb nebude líbit. Kate! spojovala jsem se s vlkodlačicí. Víte vůbec, vy normální lidé, kolik energie potřebujete nato, abyste se spojili s jedním členem smečky? Natož se dvěma?!

Misppule, vím že jsem psala že tohle přepíšu sem až někdy za dlouho, ale věř mi, že mi dost dlouho trvalo, než jsem celou kapitolu přepsala přes mobil. Tak si toho važ, přepisovala jsem to ještě v 0:39. Vím, z tohoto jste všichni hloupí, ale tak... Dozvíte se snad příště. Snad se vám bude líbit a okomentujete.