Čarodějky mluvily s alfou, o čem? Tessa musí předstírat, že je mrtvá. Ví o tom jenom smečka... Ale jak dlouho se jí to podaří utajit?
14.05.2015 (20:00), Devil • Povidky » Na pokračování, komentováno 1×, zobrazeno 766×
Měla jsem zavřené oči, kolem mě bylo ticho a nad sebou jsem cítila přítomnost vlkodlaka. Takhle jsem ale nemohla rozeznat, kdo to je, takže jsem musela otevřít oči. Viděla jsem rozmazaně, řasy jsem měla slepené od slz od bolesti. Rozeznala jsem Míšu, která měla oči od slz. Byly to takové ty slzy smutku, když vám zemře někdo, na kom vám aspoň trochu záleželo. Ani jste nemuseli být příbuzní a bolelo to víc než dost, ale tohle bohužel nebyl ten případ. Podívala se na mě, protože na sobě cítila můj pohled, a když spatřila že mám otevřené oči, zahlédla jsem v jejích očích jiskřičky radosti, objala mě. Myslela jsem, že se udusím.
Ano, i vlkodlaci se můžou udusit. My jsme vlastně stejní jako lidé, jenom jsme rychlejší, silnější, máme alfu a jednou do měsíce změníme podobu na ohavného chlupáče, který požírá zvířata a občas ve městě, kde žije alespoň jeden vlkodlak, zmizí pár lidí a těla se nenajdou. My vlci totiž zabijíme i lidi. Musíme, abychom přežili. Na zvířatech vydržíme maximálně týden, víc ne. Ale posílí nás to.
„Ty žiješ! Jsi v pořádku?" řekla a třepala se.
Už ale nebrečela, to bylo dobré znamení.
„Dost, dost... Nemůžu dýchat," upozornila jsem přerývavě.
„Aha, promiň," podívala se na mne, když mě pustila.
„Tak jak to dopadlo?" zeptala jsem se se zájmem.
„Všichni si myslí že jsi mrtvá. Čarodějka nám díky tomu řekla, kde ho hledat," oznámila nadšeně. „Čarodějky budou pěkně naštvaný," přecedila skrz zaťaté zuby.
„To máš pravdu. Zradily jsme je, to není dobrý," souhlasila jsem s ní.
„A řekly nám ještě, že s naším alfou mluvily. Nebo s ním mluvila ta hlavní - já ani nevím. Moc jsem neposlouchala. Ale pamatuju si, jak říkaly, že řekly, že má o jednu členku smečky míň."
„Takže se o tom ví už po celém světě. To je super! A já mám nápad, aspoň si zažiju nějakou zábavu co se předstírání týká," promluvila jsem nakonec nadšeně.
„Moc nebuď nadšená... Tohle nemá být zábava, být chlupatou bestií je prokletí, kterého se už nikdy nezbavíš," odsekla. „Mluv, co tě napadlo!" řekla.
„Budu předstírat, že jsem mrtvá. Bude o mě vědět jenom smečka," vysvětlila jsem jí svůj krátký plán.
„Ale alfa je součástní naší smečky," nechápala.
„Já vím, ale jeho vůbec neznáme, navíc s náma nebyl už od samého začátku. Nesmí se to dozvědět. Alfa, ani čarodějky, ano?" ujišťovala jsem se.
Porada
Podívala jsem se na Míšu, která byla naproti mě. Od začátku vlkodlačí schůze nepromluvila ani slovo, a já bych se divila, kdyby vůbec byla ještě naživu. Měla zavřené oči a ležela, spala ale u toho chrápala, což mě neuvěřitelně štvalo.
„Kde ho máme najít?" zeptala jsem se Dity poměrně nahlas.
Ne, Michaelu prostě nic a nikdo jednodušše neprobudí.
„Michaela už o všem ví. Dneska je úplněk, takže se proměníme v krvelačné bestie, zabijeme zvíře, sníme ho, a pak budeme cestovat z místa na místo. V lidské podobě je to tři dny cesty, ve vlkodlačí jeden den. Když si pospíšíme, měly by jsme tam být zítra večer. Další den už bysme měly vědět kdo je náš alfa. Každé přidělím úkol, ale ne teď a ne vlčím vytím. Nesmíme se totiž ničím zdržovat. Po cestě se může sníst nějaké zvíře, ale žádný člověk, kdyby jste narazily na někoho, kdo vypadá jako vlkodlak, pošlete my zprávu v podobě myšlenek, ale zároveň se nenapojte na jeho mysl. Ale to, že někoho takového potkáte, není vůbec pravděpodobné, takže bez obav. Vaše pokyny vám sdělím až budeme na místě," rozpovídala se nám Ditka.
Kdo by řekl, že vlkodlak, jako je Dita, vymyslí něco takového. Vůbec nic jsem z toho nepochopila, snad jenom začátek, ale snad až budu vlkodlak, tak si na něco z tohoto vzpomenu. Vlci mají velice dobrou paměť, ne? Tedy vlkodlaci. Ne vlci.
Devil z rubriky: Povidky » Na pokračování
Diskuse pro článek The World in New's Lannet: 3. kapitola:
daj čo najskôr novú kapitolu a pôď na chat
Přidat komentář: