Vampire stories - Povidky » Na pokračování » V zajetí temnoty - 2. kapitola - Návštěva

2. kapitola

Byla připravená kdykoliv zaútočit, popřípadě utéct. Myslela si, že je víc v nebezpečí než předtím a z něho neměla vůbec dobrý pocit...

Trhla sebou a rozhlédla se okolo, jestli tady třeba ještě někdo není. A nebyl. Vypadalo to, že jsou tam sami.

„Co chceš?" vyštěkla a rozeběhla se za ním, potom ho chytla pod krkem a přitlačila ke stromu.

Vypadalo to, že on se vůbec nesnažil bránit. Ale asi ani mluvit.

Když mlčel, nevydržela to a rozzuřila se. Pustí ho, ale hned ho praští tak silně, že on spadne na zem. Ani nevěděla, kde se to v ní najednou vzalo. Ani se nestihne postavit, ona ho hned kopne do hrudi a on se znovu svalí na zem. Nakonec ho nechá, aby se postavil.

„Měla bys mi být vděčná. Zachránil jsem ti život. Ten vlk tě mohl klidně zabít, nemusel jsem dělat vůbec nic," říkal a odfrkl si.

„Je to vlastně úplně jednoduché. Nemusel jsi mě zachraňovat. Nikoho jsem se o to neprosila," odsekla nakonec, ale hlasivky už jí začaly vynechávat a mluvila i dost divně.

V tu chvíli spadla na půdu pod ní, praštila se hlavou o kámen a vykvikla.

Černo. Tma. Nic se nestalo, a co viděla? Vlastně nic, jen tmu.

O pár hodin později

Otevřela oči a přesunula se do sedu. Rozhlédla se kolem sebe, poznávala to tady. Byla zvyklá na tmu, ale teď v ní mohla strávit hodiny a hodiny, protože za tu chvíli, přesněji asi jen pár hodin, které pro ni byly jako celá věčnost, si na ni zvykla. Automaticky si zase lehla a poslepu se natáhla pro mobil a rozsvítila ho, chvíli jen mžourala očima a pak si její oči trochu zvyknuly na to ostré světlo. Bylo něco po desáté večer, to by vysvětlovalo tu tmu. Mobil zase odložila a snažila se si vzpomenout na to, co se dneska stalo.

Vlk, les, kámen, Leah. Na tohle si vzpomněla. A na to nejdůležitější zapomněla. Ani si vzpomenout nechtěla.

Bylo toho na ni moc.

Vicky rozsvítila lampičku na nočním stolku, vylezla z postele a převlékla se do černých džín, černého trička a v tu chvíli si na něho vzpomněla.

S někým mluvila. Nevěděla s kým, nepoznávala ho, protože všechno bylo rozmazané. Ale podle hlasu poznala, že ho nezná.

A pak se vrátila zpátky do reality. Zavrtěla hlavou aby ty vzpomínky vyhnala z hlavy a o půl hodiny později už vycházela Vicky v plné parádě ven.

- - -

Další den se probudila, ale neotevřela oči. Někdo byl v místnosti, ale ona nepoznávala hlasy.

„Ještě by o tom neměla vědět," řekl někdo.

Začala rozpoznávat. Hned, jak ten hlas zaslechla, vzpomněla si na všechno, co se včera stalo. A nebyly to rozmazané střípky, bylo to, jako by to prožívala celé odznova.

Vzpomněla si i na...

Jeho tvář. A to, co se včera stalo, se jí natrvalo zarylo do paměti.

„Už žije v nevědomosti dlouho dobu," zašeptal ženský hlas.

Co? Já?

„Já vím. Ale..." řekl, ale nedokončil větu.

„Žádné ale. Dozví se to," dokončila za něho.

Vicky sebou trhla a otevřela oči. Byla vyděšená z toho, co právě slyšela. A taky zvědavá. Dvakrát dobrý pocit z toho ale neměla, nechtěla i přes svoji zvědavost vědět, o co jde. Nechtěla se to dozvědět.

„Je vzhůru," kývla na ni.

Nepromluvila.

„Slyšela jsi to?" ujišťoval se.

„Co? Koho?" hrála hloupou.

„Nás," odsekl.

„Ne, neslyšela jsem nic, protože jsem se teď probudila," zalhala hned.

Pokračování příště. Darkness