Vampire stories - Povidky » Na pokračování » V zajetí temnoty - 6. kapitola - Strach

Chtělo se jí zvracet, ale otočila se za tím smradem, uslyšela další výkřik a málem by vykřikla taky, ale vydala ze sebe jen tiché: „Sakra." Ale to bylo vážně jen velice tiché.

Vicky civěla na tvora, který se až moc podobal tomu klukovi co jí zachránil život. Ale teď pil krev nevinného člověka, přesněji dívky, z krční tepny. Ona jen vykulila oči a nevěděla co má dělat, zvážila všechny možnosti... Zavolat na policii, ale on by ji určitě slyšel, takže možnost první zavrhnuta, možnost druhá: Začít křičet. Ale ona není blázen. Věděla, že by ji zabil... Zavrhnuto. Nebo je i možnost, kterou ona se rozhodla uskutečnit bez jakéhokoliv promyšlení...

Co nejrychleji a přitom nejtiššeji se schovala za vysoký široký strom, odkud vykoukla a podívala se na místo, kde viděla onoho vraha. Nebyl tam a ona vykulila vystrašeně oči a pomalu se otočila, protože za sebou cítila jeho dech.

Ještě z něho byla cítit krev.

Vicky se rozeběhla ven z lesa, hlavně aby už byla doma. Měla strach. Opravdu velký strach.

„Počkej! Vysvětlím ti to! Sakra tak stůj!" křičel na ni ale ona se ani neotočila.

Chtěla už být v bezpečí. Víc už riskovat nemohla, tohle ona věděla. Všimla si, že za ní neběžel, což jí přišlo divné, ale bylo to pro ni velké plus a tak to neřešila.

Když se konečně po dlouhé době zabarykádovala v domě, zjistila že už je půl jedenácté večer. Došla do pokoje a ihned zase odešla, snažila se utéct z tohoto domu. Už zase utíká. Objevil se před ní a ona se strašně polekala. Monstrum v domě! vykřikla v duchu.

„Nech mě být!" křičela na něho.

Pustil ji a ona stála s rozbušeným srdcem na místě, zírala na něho. Chvíli bylo ticho a jí se ještě nic nestalo. Žeby to byl zázrak?

„Co jsi zač?" promluvila po dlouhé době.

„Vážně to chceš vědět?" povzdechl si.

„Proč bych se tě jinak ptala?" nechápala.

Pořád byla dost vystrašená, bála se.

„Jsem upír," odpověděl.

„C-Cože jsi?" řekla roztřeseným hlasem.

„Upír," řekl ještě jednou a pečlivě. Každé písmenko řekl po dlouhé odmlce, hezky písmenko po písmenku...

„Slyšela jsem tě, debile," odsekla jsem a přitom zuřila.

Hlásím se s novou kapitolou po dlouhé době. Snad se bude aspoň trochu líbit a prosím o komentáře.

Teď k samotné kapitole:

Původně měl být konec úplně jinačí, Vicky by utekla, měla jsem to tak předepsané v sešitě... Ale rozhodla jsem se, že to udělám jinak a že "hrdinka" bude statečná. A vzniklo z toho tohle. Popravdě, celou kapitolu bych přepsala jak se na to teď koukám, ale to by zase trvalo dlouho, abych to napsala celé. Samozřejmně že by to bylo stejné, Vicky by se o něm dozvěděla, to ano, ale zbytek by byl jiný.