Vampire stories - Povidky » Na pokračování » vražda v Foxvil 1. Díl

K jejímu domu přivedl sousedy odporný, zatuchající odér.

linoucí se odér je dovedl až k půdním dveřím, kam dorazila druhá polovina mužů, která prohledávala zbytek domu.

„Nikde nic?“ zeptal se nejstarší z nich, jeho tvář po letech prochozených na této zemi byla propadlá a vrásčitá, jeho hnědé oči ztratili jiskru života a jeho vlasy nabíraly našedlou barvu.

„Nic...“ Odvětil menší mladík, jehož havraní vlasy ostře kontrastovaly s jeho orlím nosem a čokoládovýma očima, pár pih zdobilo jeho oplácaný obličej.

A pak… Otevřeli dveře, z nichž se rozlinul zatuchlý smrad. Štípavý, slzy do očí vhánějící smrad!

Poté, co jejich nosy a žaludky trochu snesli prudký závan oného zatuchlého zápachu zacházeli hlouběji a hlouběji do temných, pavučinami zakrytých prostorů, které se mužům lepili do vlasů, snažíc se je polapit a stáhnout do svých spárů.

Snažili se je zadržet před tou hrůznou scénou, ke které se přibližovali, jako by říkaly:

„Zadržte!“

„Cítíš ten pekelný smrad, Norberte?“ řekl ten oplácaný,  jehož obličej zdobily pihy, kapesníkem si zakrývajíc ústa před stále se zesilujícím zápachem.

„Ano, je to jako zatuchlina… To tu ta ženská hnije za živa?!“

Byla to řečnická otázka, která se za několik okamžiků proměnila ve skutečnost.

Ženu, jenž ji nikdo tak dlouho neviděl, právě našli, ležela v rohu půdní místnosti, kde jí společnost dělala spousta harampádí a potkanů, slézajících se hodovat na její mršině.

Její tělo bylo odulé, ale neneslo známky násilí,  ačkoli stopy  rozkladu už byly na těle patrné.

Nikdo z přítomných nebyl schopen nic říct, jako by z čista jasna oněměli hrůzou.

Jako by jim byl vyrván za živa jazyk, starý pán s našedlými vlasy a propadlými, vrásčitými tvářemi ztěžka polknul.

„Jak dlouho myslíte, že tu je?“ otázal se, jen co popadl dech a jako ostatní si kapesníkem přikrýval ústa.

„Dlouho,“ zamumlal onen oplácaný, pihatý mladík kapesník neodendávajíc od úst.

„Možná by bylo lepší na nic nesahat a zavolat policii.“ Řekl ten, který doposud mlčel jako zabitý.

„Jistě, to by bylo nejlepší.“ Přikyvoval pihatý tlouštík.

(…)

Policie již byla na místě a s nimi i patolog…

„Nevíte, jestli má nějaké příbuzné?“ vyptával se jeden z policistů.

„Ne, žila sama, jen s dcerou, byla to podivínka,“

„Jak jste ji našli?“

„Podle smradu.“

„Co vás vedlo navštívit její dům?“ ptal se policista vše si pečlivě zapisujíc do bločku.

„No, víte, pořád se potloukala po okolí a dlouho ji nikdo neviděl, bylo nám to divné, proto jsme šli do jejího domu, se na ni podívat…“

„Tak co?“ zeptal se postarší policista mladšího.

„Nic, všechny odpovědi stejné.“

„Tak půjdeme za doktorem Stewensem a zeptáme se na příčinu smrti.“

(…)

Oba policisté procházeli zašedlou oprýskanou chodbou se zaprášenými okny, přes které by člověk sotva něco viděl.

Poslední listí spadalo ze stromů, vítr si s ním pohrával a poté ho pomalu uložil na zem k věčnému spánku.

Na zdech byly praskliny a bylo na ní vidět, že na ní zub času zanechal stopy.

Oba prošli oprýskanými dveřmi a vstoupili do menší místnosti, která podle zašedlých stěn bývalá také dříve bílá.

Místnosti dominovalo bílé lůžko, kovový stolek se spoustou podivných nástrojů.

Všechna okna v místnosti byla otevřená.

„Jdete právě v čas! Zrovna se jí chystám ohledat!“

Venku bylo podzimní sychravé počasí, chladní zima vnikající do místnosti otevřenými okny se strážníkům zahryzávala do kůže.

„Omlouvám se za tu zimu, ale jistě chápete, že nemohu ta okna zavřít, pokud tedy nechcete raději dýchat ten nevábný odér.“  Řekl doktor a vzal ze stolku jeden z nástrojů.

„Ne, to je v pořádku, zvládneme to,“ řekl mladý policista a nepatrně se otřásl pod vlivem větru.

„Takže,“ pravil doktor a začal prozkoumávat mrtvolu.

„Jsou tu vidět známky násilí a četné kousance.“

„Kousance?“ podivil se mladý policista.

„Ano, kousance, nejspíše psí,“ přikývl doktor s lehce sinalou pletí, našedlými, prořídlými, místy až bělavými vlasy.

Sinalý obličej zdobil, malý, úzký knírek.

Byl mohutnější postavy a barva jeho pleti okrajově připomínala barvu jeho pacientů, jakoby ji do sebe vsákla, jako špinavá houba.

„Naše městečko už jednou zažilo útok divokých psů.“ Řekl starší policista, „ihned uvědomím útulky pro psy.“

„Ale velice mě znepokojuje krev na jejích ústech.“

Řekl doktor a rukou si promnul popelavé tváře.

„Vůbec nemám ponětí, jak se tam mohla dostat.“ Zabručel.

„Vidíte to? Krev vůbec není rozmazaná,, kdyby ji utřela, tak by rozmazaná byla, ale takhle to vypadá , jakoby to zvíře kousla v sebeobraně… Zajímavé.“ Promlouval doktor nadále zamyšleně.

„Ale zajímavější je to, že jsem na jejím těle nenašel žádnou zvířecí srst, jakoby jen seděla a nechala se zabít.“ Mumlal si dár doktor pod svůj prošedivělý knírek.

„Nejspíše jí to zvíře vyděsilo, ale pak něco vyděsilo to zvíře – jelikož svoji práci nedokončilo a uteklo oknem, jelikož všude byly střepy.“ Přidal se policista.

„To dokazuje tu podlouhlou, hladkou ránu v dlani. Nejspíše si vzala jeden střep, kdyby se to zvíře náhodou vrátilo.“

„A co její dceru, našli jste ji?“ tázal se znovu doktor.

„Ne, pořád ji hledáme, myslíte, že by to zvíře mohlo zabít i ji?“ strachoval se mladý policista.

„Kdo ví, pánové, kdo ví, má práce tady končí, tahle dáma už nám víc nepoví.“

Policisté se opět vydali pochmurnou zašedlou chodbou pryč.

Listí ztrácelo svoji barvu, odumíralo a opadávalo ze stromů… Příroda opět na chvíli umírala.

Zpráv o lidech napadených zvířetem přibývalo a policisté si s případy nevěděli rady.

Strach ovládl malé městečko., lidé se báli večer vycházet ven, jejich domovy jim už nepřipadali bezpečné, i když jejich domovní dveře byly zamčené na několik západů.

S prvními slunečními paprsky, které se prodraly si lidé připadali hned bezpečněji.

„Další záhadná vražda!“ policisté si s případy neví rady!“ vykřikoval mladík, postávající na rohu ulice, snažící se prodat dnešní výtisky novin.

(…)

„Kapitáne!“ vtrhl do pracovny postarší muž s vyšší hodností.

„Ano, veliteli?“

„Vyřešte konečně ten případ a najděte už tu Molinovou, celé město žije ve strachu kvůli toho zvířete!“

„Jistě, pane!“ řekl strážník a urychleně opustil místnost, vydal se dlouhou chodbou tento týden již po několikáté za doktorem Stewensem.

Prošel chodbou a vstoupil do oné proklaté místnosti ve které trávil více času, než by chtěl.

Doktor seděl za mohutným mahagonovým stolem a třídil nějaké papíry.

„A, vy jste tady kvůli tomu novému případu, že?“ řekl doktor, jen co odlepil oči od papírů.

„Ano, doktore.“

„Tak se na to podíváme…“  Pravil doktor a ztěžka se rozešel k tělu, které bylo zakryté bílým plátnem.

„Oběť má mnohačetné poranění, zemřela na vykrvácení,“

„Opět to zvíře?“ přerušil ho mladý policista.

„Nejsem si jist, jelikož tyhle otisky zubů,“ řekl a ukázal na sinalou ruku v barvě jeho pleti.

Policista pohlédl do hrůzou vytřeštěných očí mladé ženy a vyděšením zalapal po dechu.

„Ano, je to šok, ale je jisté, že tyhle jsou lidské a také je jisté, že to zvířátko má svým způsobem velmi rádo lidi.