Vampire stories - Povidky » Jednodílné » Aréna smrti

Probral se v tmavé kobce, kde byl cítit smrad z hnijících těl.

„Myslíš, že to vyhraje?“

„Vsadil jsem na to, že ne, takže to nevyhraje.“ Zasmál se ten druhý hlas.

Vyškrabal se na nohy a přešel k mřížím a pevně je semkl. Jeho prsty se ovinuly kolem nich. Stiskl je.

Kroky se přibližovali, srdce mu začlo zběsile být, mysl měl otupělou . Těžce očima těkal po místnosti.

Kroky byly blíž a blíž. V dáli zahlédl obrysy dvou postav, které se zastavilly u jeho cely.

Bylo slyšet cinkání klíčů, které cinkáním o sebe vytvářeli otravnou zvonkohru.

Cinkání ustalo a železné mříže jeho cely se s vrznutím otevřely.

Těžký skřípot se rozlehl po místnost, ony dva obrysy postav vešli do jeho cely, popadli ho za ramena a vytáhli ho z té kobky ven.

Vše proběhlo tak rychle,  že ani nestačil vykřiknout.

Vypadalo to, že byli ve své práci zběhlí

Držíc ho každý pod jedním ramenem, táhli ho chodbou pryč…

Měl výhled jen na vzdalující se konec chodby kterou ho táhli pryč.

Rozhlížel se ve snaze  zachytit alespoň část z toho, kde byl ale jediné co z toho bylo, byla jenom ostrá bolest, která mu vystřelovala až k ramenu.

Nohama za sebou nechával dvě rýhy, jak jeho tělo bezvládně vlekly.

Myslel si, že je to jenom hloupý sen.

Noční můra, ale to se změnilo, jakmile ho hodili do nějaké kruhovité místnosti, která byla po vrch narvaná lidmi...

Byla tma, jen měsíc, který byl ukrytý pod mraky ozařoval tuto obloukovitou místnost, která onému vězněnému připomínala arénu.

Jakmile ho někdo strčil do zad a on udělal několik vratkých kroků v před, se za ním se skřípěním zavřely těžké železná mříže, jeho dojem byl správný, byla to aréna. Rozhlédl se po ní a opět ucítil onu vystřelující bolest.

Rukou si chytil bolavé rameno a ucítil dvě hluboké rány, které po hmatu připomínali kousnutí.

Podíval se na svoji ruku, která byla potřísněna jeho čerstvou krví.

Jeho zrak vedl k obecenstvu, kterému oči žhnuli rudě, byla to taková ta rudá, která se Vám skrze maso vypalovala až na kost, jeho dech se zrychlil, srdce se mu dalo na ústup, jakoby chtělo utéct.

Z davu se ozvalo natrpělivé zavrčení, neunesl pohledy žhnoucích očí vypalujích mu do těla díry a pohlédl na oblohu, kde se měsíc pomalu vyhupoval zpoza mraků.

Prudká bodavá bolest se mu rozlila hlavou, když spatřil celý měsíc v úplňku. Rukama se popadl za hlavu, pod náporem bolesti padl na kolena a ztěžka dýchal, bolest mu vystřelovala páteří a rozlévala se po jeho celém těle.

Obecenstvo, které sledovalo onu událost se potichu zaradovalo.

Třesoucí se ruce zabořil do rosou navlhlé země, zatnul čelist a nakrčil se. Praskání jeho kostí přerušilo hrobové ticho, které v aréně panovalo, chlapec, kterého do arény dovlekli stejným způsobem jako jeho zažíval stejnou bolest jako on, po aréně se rozlehlo poslední zapraskání kostí a před obecenstvem stáli dva ohromní vlkodlaci, kteří na zadních přešlapovali na místě.

Byli mladí, ovládali je instinkty, zavětřily... Jejich srst se za světla měsíce nádherně leskla.

Obecenstvo utichlo.

Vlkodlaci s řevem, který rval ušní bubínky na cucky vyrazili proti sobě, střet jejich těl doprovázela ohromující rána.

Vlkodlaci od sebe pár kroků ustoupili, ten, jehož srst za svitu měsíce zářila hnědě až nazrzavěle se otřepal, střety jejich těl doprovázelo hlasité, dravé vrčení.

Drápy hnědosrstého vlkodlaka se tomu druhému zaryly hluboko do zraněného ramene, ten bolestně zavyl a snažil se ho od sebe odtrhnout, sebral všechnu svoji sílu a s tlapama zapřenýma do navlhlé země ho od sebe odtlačil. Poté proti němu udělal výpad a zakousnul se mu do ramene, jeho tesáky pronikly skrz srst a zabořily se do čerstvého vlkodlačího masa.

Arénou se nesl pach čerstvé krve.

Vlkodlačí řev nabíral na síle, hnědo srstý vlkodlak ze sebe toho druhého těžce setřásk, přikrčil se a udělal prpti němu výpad.

Vlkodlak s černou srstí jako uhel, přikrčený čekal na jeho výpa, popadl ho a svými zuby mu způsobil další zranění.

Vlkodlak bolestivě zavyl, docházeli mu síly, padl na klena a hrdelně zavrčel. Vlkodlak s černou srstí, která ve svitu měsíce zářila stříbrnými odlesky využil jeho slabosti, zaútočil na něj a jedním rychlím pohybem jeho zubů ho zbalil tlapy.

Arénou, kterou doteď dusilo ticho a napětí se roznneslo vzrušení z řad diváků a další zápach krve.

Byk to boj na život a na smrt, boj v aréně amrti.

Vlkodlakovi se z chřtánu vydralo bolestivé zavytí, tak bolestivé, že by z toho přihlížejícím puklo srdce, kdyby nějaké měli.

Jedním rychlím chvatem prokouskl bolestivě vyjícímu vlkodlakovi hrdlo a ukončil tak jeho trápení.

Vyhrál...

Spolu s posledním výdechem poraženého vlkodlaka se měsíc uschoval za temnými mraky.

Vlkodlaka opět popadla ona páteří pulzující bolest, kterou přes euforii u vítězství vnímal jen okrajově, spolu s mraky se znovu objevil ve své lidské podobě, černé vlasy mu trčeli do všech stran. Obličej jenž měl potřísněný krví na sobě nesl známky vyděšení.

Vyhrál... Ale za jakou cenu? Vyčerpáním padl na kolena, prsty zarývajíc do studené navlhlé země.

Ucukl, když ucítil jak se mu něco studeného jako had omotalo kolem krku.

Ta věc se mu vpalovala do kůže, stříbro...

Vyhrál, ale pořád byl otrokem.

Otrokem arény smrti...