Nervózně jsem se usmála, něco mě k němu poutalo, nějaké neviditelné pouto mě nutilo ho chránit.
02.01.2015 (15:24), MicheleGautr • , komentováno 2×, zobrazeno 15792×
Probudila jsem se v prázdném pokoji, kde chabě svítila malá lampička.
I při jejím chabém osvětlení, jsem viděla ostře, jakoby byl den.
„Vítám tě mezi námi.“ Ozval se povědomí hlas.
„Ahoj,“ usmála jsem se.
„Takže, jak ti je?“ ptal se jakoby nic.
„Jde to, cítila jsem se i líp.“
Byli jsme předvoláni před šéfa tohohle podivného upířího gangu. Teď už mi to s těma upírama nepřišlo tak divné, bylo to… Normální.
„Vítám vás mezi námi!“ usmál se.
„Rád vás vidím jako jedny z nás.“
„Máme pro vás úkol. Jelikož vám v žilách koluje prastará krev našich upírských předků. Budete chránit jedny z našich upírů.“
„Upír má chránit upíry?“
„Ano, jsme organizace, která se o to stará, jelikož je nás čím dál méně a lidé s upíří krví se hledají čím dál hůře.“
„A?“ zeptala jsem se.
„Už by jsi to mohla vědět, kdybys mi neskákala do řeči, drahoušku.“
„„Málo upírů chce proměnit jiné a to znamená, že kdyby vypukl boj, nikdo by z nás nepřežil a proto je musíme chránit.“
„Aby oni přežili, my zemřeme?“
„Tak to chodí drahoušku.“
„Jeden zemře, aby druhý mohl žít.“
„Čeká vás náročná cesta do Forks, kde najdete materiály o upírech, které budete chránit.“
(…)
Cesta do Forks trvala pár hodin, nám nestárnoucím to přišlo jako pár minut.
Nastěhovali jsme se do domku na kraji Forks, který byl ukryt v lese.
Nedaleko jsme našli nějakou louku, na které jsme cvičili boje a chvaty.
(…)
„Už mě to nebaví, pořád semnou mlátíte o zem!“ urazila se Rose, boje jí moc nešly, rozhodně ne tak jako jí šlo slaďování oblečení
„Tak jdi, my s Alicí tu budeme ještě cvičit," usmála jsem se na Rose.
„Tak fajn, já teda jdu!" řekla a uraženě odkráčela.
Musela jsem se zasmát, Rose je ten typ člověka co se urazí, když není po jejím.
Otočila jsem se zpátky na Alici.
„Tak kde jsme to skončili?" zeptala jsem se ji.
„Víš, že ani nevím?" obě jsme se na sebe podívali a začali jsme se tomu smát.
Za sebou jsem uslyšela křupnutí, ve mne se probudily ochranářské instinkty.
Otočila jsem se a spatřila jeho, měl bledou pleť a rozcuchané bronzové vlasy.
Vyjeveně jsme se na sebe dívali a nedokázali ze sebe spustit oči. Položila jsem ruku na Alicinino rameno, ta se s úlekem otočila taky.
Nechápavě se na mě podívala, tak jsem ukázala na místo, kde stál ten kluk.
„Co tu děláte?" přerušil to ticho kolem nás a přitom těkal očima z jedné na druhou.
„Ehm, nechtělo se nám spát, tak jsme se šli projít," nervózně jsem se usmála, něco mě k němu poutalo, nějaké neviditelné pouto mě nutilo ho chránit.
MicheleGautr z rubriky:
Diskuse pro článek Ochránkyně 4. Kapitola:
Mě se to moc líbí. Těším se na další. :)
Super
Přidat komentář: