Vampire stories - The Vampire Diares » Na pokračování » Katherine 5. část

- pohled Eleny -

Probudila jsem se ve své posteli, ve svém pokoji a překvapivě spokojená. Jen se bojím přiznat se, že jsem i plná života. Právě že nejsem. Jsem jen spokojená, ale plná života rozhodně ne. A kdyby ano, bojím se to přiznat, protože mi schází Damon a moje kamarádka Caroline, která sice není úplně ta nejlepší, Bonnie nenahradí nikdo. Jenže Car nemůžu už brát jako svoji kamarádku.

Otevřela jsem oči a otočila se na druhý bok. Chtěla jsem ještě spát, byla jsem unavená a ikdyž jsem byla celkem spokojená (byla jsem si vědoma toho, co se mi děje v životě), jsem měla kruhy pod očima. Zavřela jsem znovu oči, a pokusila se znovu usnout.

No tento pokus o spánek se nezdařil. Ve vedlejší místnosti u Jenny v pokoji, jsem zaslechla výkřik. Ženský výkřik. Poznala jsem, že to byla ona a rychle jsem vylezla z postele. Otevřela jsem dveře na chodbu...

Zaklepala jsem u dveří pokoje Jenny, když se nikdo neozýval, tak jsem pomalu pootevřela dveře a opatrně nakoukla dovnitř. Poté jsem dveře otevřela úplně a vešla do místnosti, ale nikoho jsem nikde neviděla. Zdálo se mi to, nebo jsem za oknem uviděla stín?

Přešla jsem oknu a otevřela ho, vykoukla ven a rozhlédla se kolem.

„Jenno?" zavolala jsem na ni, ale žádné odezvy jsem se nedočkala.

No a tak jsem okno znovu zavřela a sesunula se podél zdi. Jenna byla bryč.

- pohled Katherine -

Chudák Elena, bylo mi jí tak líto. Rozešel se s ní Damon, ztratila nejlepší kamarádku, zmizela jí teta a přišla o rodiče. A za to všechno můžu já. Jen já. No až na tu Caroline, za tu tak úplně nemůžu. To Damon se rozhodl, že si bude vylévat vztek právě na ní. Moc dobře vím, že on má jen vypnuté emoce. No a její rodiče jsem zabila já, možná se tomu budete divit, celkem dost, ale tomu tak.

Normálně jsem je zabila. Ale to teď řešit nebudu, mám tady o hodně důležitejší věci na práci, než je vyprávění o lidech, které jsem viděla snad dvakrát v životě. A ani to nemůžu zaručit, že to bylo dvakrát. Možná to bylo jen jednou. No ale nemůžu si všechny pamatovat, že? Za tu dobu co žiju jsem viděla už hodně lidí.

Povzdechla jsem si a podívala se na osobu, která leží na mém oblíbeném nově koupeném černém gauči. Vedle něho stály dvě úplně stejná křesla, před gaučem nízký normální tmavě hnědý konferenční stolek a na něm černá váza ladící k tomu všemu, co se v okolí té věci nacházelo. No a v té váze byly květiny, přesněji růže, bílé růže. Nemám ráda bílou.

Zírala jsem na budoucího upíra asi nějakých pár vteřin, než se probrala a s hlubokým nádechem se posadila na gauči a otevřela oči.

„Pomalu, Jenno. Ublížíš si," zvolala jsem s povzdechem dřív, než zavadila o stolek před gaučem. Já jsem seděla v křesle a pozorovala ji.

„Eleno, co se stalo?" Vyděšeně na mě upírala své oči.

„Nejsem Elena, jsem Katherine. A bylo by lepší, kdybys mlčela, protože až tě za chvíli zabiju, tak..." Nedořekla jsem, protože mě přerušila.

„O čem to tady mluvíš, Eleno?" nechápavě mě pozorovala.

Pokud bych rychle měla právě teď říct první věc, která by mne napadla, na otázku co nenávidím, určitě bych odpověděla že jedna z věcí, které nenávidím je když mi někdo říká jménem mé dvojnice. To mě dokázalo opravdu naštvat.

„Smiř se s tím," pokrčila jsem ramena a namotala si na prst jeden pramen mých vlasů.

Pohled jsem znovu upřela na onu osobu, která se na mě pořád dívala. Právě vstala z gauče. A omylem se praštila o konferenční stolek.

Znovu jsem si povzdechla. No neříkala jsem to?