Probudila jsem se s pocitem... viny? Ze dneška jsem neměla zrovna ten nejlepší pocit. Podívala jsem se, kolik je hodin, co jsem zjistila? Že už bych měla jít Shadow probudit, jestli teda nechce spát do večera. Ano, já jsem se prostě probudila až v jednu hodinu odpoledne! A vždycky, pokud si dobře pamatuji, tak mě sestra chodí budit. Dneska nic... Spí.
Po chvilce jsem už stála v jejím pokoji a hledala ji. Ale nikde nikdo.
„Shadow?" řekla jsem a zastavila se v pohybu. „Shadow!" vykřikla jsem a nahrnula se k ní.
Postel měla bílé povlečení, ale teď už byla červená celá postel. A mně se dělalo špatně už jen z toho, kolik krve tam bylo. Shadow ležela na zemi, která byla mimochodem taky úplně zakrvácená. Právě teď jsem byla u té spousty krve, seděla jsem na zemi u sestry a měla pocit, že ze sebe každou vteřinou něco vyvrhnu. A nebyl by to asi moc hezký pohled.
...
Probudila jsem se, když vtom mě probudila velká rána. Otevřela jsem oči a hned nato je vytřeštila. Opravdu mi teď připadalo obyčejné krákání havrana jako hlasitá rána? A vážně mě to probudilo? Vstala jsem z postele a šla zavřít okno, ale ten černej zmetek mi vletěl do pokoje.
„Vypadni," zavrčela jsem a ještě víc otevřela okno. „Tak fajn. Ať je po tvém," usmála jsem se a přešla k havranovi.
Dělá si srandu? Nechal se úplně normálně chytit... Chytla jsem ho za křídlo, ale nechtěla jsem mu nijak ublížit. Odnesla jsem ho k oknu, kde jsem ho položila a čekala, až odletí.
„Štveš mě," zamumlala jsem. Vysloužila jsem si jeho odpověď: pokývání hlavou. „A já se zbláznila," svěřila jsem se.
A on se na mě podíval, jako by mě pozorně poslouchal. No, já neměla nijak chuť se tady svěřovat živočichu, jako je on.
„Chceš, abych tě z toho parapetu snad shodila?" řekla jsem a nadzvedla obočí, tvor přede mnou mě až do teď pozoroval, pak odtrhl zrak a podíval se dolů.
Asi konečně uznal, že by se nechtěl proletět střemhlav k silnici. Má štěstí, že má křídla. Jinak by už byl mrtvej.
...
„Jak na tom je?" vyhrkla mamka hned, jak přišla ke mně.
„Zatím nic nevím. A podle výrazu doktorů neví nic ani oni," řekla jsem a pokrčila rameny. Otevřely se dveře od pokoje Shadow. Ne, já myslím nemocniční pokoj.
„Už něco víte? Nějaké novinky?" zeptala jsem se, máma byla hned u mne.
„Omlouvám se, ale ještě se nic neví. S ničím takovým jsme se nikdy nesetkali. Ztratila hodně krve, ale ne tolik, aby zemřela, měla by reagovat. Ale ať děláme cokoliv, ona se nepohne," vysvětlil nám doktor a radši odešel.
„Mami," řekla jsem a stekly mi slzy. „Ona zemře, že?" dokončila jsem větu.
„Bude v pořádku, neboj se," uklidňovala spíš sebe než mne.
...
„Kdy odsud odejdeš?"
„Zníš, jako bych ti už lezla na nervy." Přešla jsem pomalu ke dveřím, které jsem nejistě otevřela. „A ne, nic si nenajdu. Nikdo o mně nesmí vědět," odsekla jsem.
„Dlouho už tady zůstat nemůžeš. Jsi tady tři dny a už..."
„A už mě otravuje jedno zvíře, přesněji," řekla jsem a odmlčela se. „Havran," vydechla jsem.
Brunetka chvíli mlčela, vypadala vyděšeně. A já nevěděla, co se s ní děje. Když v tom ale promluvila, naneštěstí.
„A kam si myslíš, že teď jdeš?" řekla a nadzvedla jedno obočí.
„Trošku se tady porozhlédnout, od doby, co jsem tady, jsem jenom otevřela okno," zalhala jsem.
„Fajn, ale pokud tě někdo uvidí - nebo hůř, můj problém to vážně nebude," vysvětlila a já konečně vyšla ven z domu.
Vykročila jsem ze dveří a naplnila své plíce čerstvým vzduchem. Samota mi už leze na nervy, už mi z ní šibe... Doslova. Ale snažím se to skrývat, asi úspěšně.
Tak jsem se tak procházela lesem, když vtom... jsem měla divný pocit. Náhle za mnou nakráčel havran.
„Děláš si srandu? Tak jo, měj se," řekla jsem a odkráčela si to pryč z lesa.
Teď nemám náladu na to, aby mě naštvalo ptáko-zvíře. Šla jsem do baru, který měl název Mystic Grill. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. Bylo tam hodně "lidí".
Misppule, tady máš pokračování po dlouhé době. :)
