Vampire stories - Anime » Na pokračování » Ďáblice 1. kapitola

Akira se zrovna díval na televizi, když v tom se venku - těsně u jeho domu ozvala obrovská rána, znělo to, jako když puká země, odložil sklenici s vodou na stolek, vydal se do menší chodby, obul si tenisky a vyšel před dům, kde stála dívka, měla na sobě krátkou, ohořelou, mírně potrhanou sukni, triko, které na tom nebylo o nic lépe, bosýma nohama se zlehka dotýkala chladné země, vlasy jí délkou dosahovaly sotva po ramena, trčely jí do všech stran a zdobily je dva malé růžky, černé oči, které ho pozorovali se vzrůstající nedůvěrou působily tak něžně a zranitelně, až z toho Akiru bodlo u srdce.

Dívka nedůvěřivě udělala krok blíž a kolem Akiry se prohnal, horký závan větru, jestli doteď pochyboval o jejím původu, všechny jeho pochybnosti odpluly spolu s horkým vzduchem. Nevydržel ten nápor, cítil, jak se mu chvějí křídla, stačilo jemné škubnutí a křídla se mu prodrala z pod pokožky ven.

Mávnutím křídly od sebe odrazil vlnu horka, která se mu zakousávala do chladné pokožky a způsobovala mu palčivou bolest. Jejich síly se střetly ve středu mýtiny, Akira se vyhýbal lidské společnosti, ale aby zapadl chodil na střední školu. Lesem se nesla ohromná rána, která trhala bubínky, stály tam a hleděli na sebe – dva oddvěcí nepřátelé. Akira si dovolil jedno máchnutí křídly a vzduch kolem opadl na normální teplotu.

Se zvědavostí pozoroval malou ďáblici stojící před ním, nevypadala vůbec strašidelně a už vůbec ne nebezpečně, všiml si, že přenesla váhu na druhou nohu a přitom nervózně mrskla ocáskem, který jí vykukoval z pod sukně. Stáli tam naproti sobě – dva odvěcí sokové Akira udělal váhavý krok v před.

„Nepřibližuj se, jestli nechceš přijít o ta svá křidélka,“ sykla varovně, Akir neuposlechl a udělal další krok k ní.

„Nemůžeš mi nic udělat, nedovolí ti to, stejně jako mně.“ Řekl ve snaze odlákat její pozornost a dostat se k ní blíže, nikdy neměl takovouhle možnost vidět ďáblici takhle z blízka, vlastně, tahle šance byla dosti mizivá. Takže, co tu dělá? Měla by být tam dole v pekle a ne na zemi.

„Co tu děláš?“ řekl svoji otázku nahlas a zvědavě si ji prohlížel, cítil, jak se vzduch opět začíná zahřívat, mávnul křídly a vzduch se zase schladil.

Setkal se s Miekiným rozzuřeným pohledem. Dva živly, oheň a vzduch.

„Zahráváš si s ohněm!“ varovala ho

„No, ale já na peklo nikdy nevěřil.“

„Já zase na nebe, prý je tam průvan, je to pravda?“ škádlila ho, doufajíc, že šlápne vedle a bude mít hřích a bude moci jít domů.

„No tak, trošku to tam fouká, ale kdo ví, třeba se to za ty staletí co jsem tam nebyl spravilo,“ řekl a odhalil řadu bělostných zubů, které by oslnily i jednorožce.

„Oh, jistěže,“ ušklíbla se, jen co to udělala, ovládla ji obrovská bolest hlavy, vykřikla a stiskla si spánky, bolest ji srazila na kolena.

Gabriel vyděšeně vydechl a pár kroky překonal vzdálenost mezi nimy. Vzal její hlavu do dlaní a zadíval se do uhlíkových očí, které přetékaly bolestí a smutkem.

Jen jak to udělal, bolest ustala, sakra, kdo by si myslel, že nademnou otec bude mít moc i na zemi.

„Jsem Akira,“ řekl, odstoupil a podal jí ruku

„Mieko,“ šeptla a pohledem doslova propalovala zemi, byla na něj protivná, posmívala se mu a on jí i přesto pomohl, proč? Mají to snad všichni andělé v povaze? Ona přišla, aby ho svedla, nebo ho nějak jinak donutila zhřešit, jen proto, že to pán otec chtěl. Měla si raději vybrat trest a nechat se zbičovat, než být zde, nebyla jako její sestry.

„Děkuji,“ usmála se a podívala se mu do očí, Akira zalapal po dechu, v očích jí jiskřily malé jiskřičky, vypadala spíše jako malé bezbranné dítě a né jako ďáblice.

Usmála se ještě více a mrskla ocáskem sem a tam.

„Omlouvám se,“ vydechla těžce a čekala na další ukrutný otcův trest, jenže se nic nestalo, věnovala jeden dlouhý, nechápavý pohled Gabrielovi.

„Když jsi v blízkosti mocného anděla, peklo na tebe nemůže i když jsi jedna z nich.“ Řekl a křídla mu pomali začala mizet.

„Pojď, jistě jsi unavená a potřebovala by ses umýt,“ povzdechl si a přejel ji zamračeným pohledem.

Tváře měla lehce načernalé, celkově působila unaveně a vyčerpaně.

Akira jí pomohl vstát a odvedl ji do svého domu, ohlédl se přes rameno a jeho zrak utkvěl na velké díře na jeho zahradě, která vedla rovnou do pekel tiše si povzdychl a vešel do domu.

Posadil Mieku na pohovku, odešel do kuchyně, připravit jí něco k jídlu do misky nalil Miso polévku a odnesl to do obývacího pokoje Mieko byla schoulená v koutku pohoky a vystrašeně se rozhlížela.

„Nemusíš se bát, nic ti tu nehrozí, jsi v bezpečí,“ uklidňoval ji a položil polévku na stolek.

„Ty jsi svržený anděl,“ vydechla fascinovaně s jiskřičkama v očích.

„Cítím to ve tvé krvi... už chápu, proč po tobě jde, zamumlala tiše tak, aby jí neslyšel.

„Kdo po mě jde?“ zeptal se a sedl si naproti ní.

„Ďábel, jsem tu proto, abych tě donutila hřešit!“ zasmála se, „a já to dokážu!“ vypískla, vyhoupla se na pohovce na všechny čtyři a mrskla ocáskem.

Gabriel se potutelně usmál i kdyby zhřešil, peklu patřit nebude, nemělo nad ním moc, ani nebe, natož peklo.

„Neodejdu, dokud tě nedostanu do pekla!“

„Bože, za co mě trestáš?“ zasmál se a vzhlédl ke stropu.

„Ha! Rouhání! První hřích!“ zasmála se, olízla si prst a udělala ve vzduchu čárku.

„S tebou budu mít ze života dlouhé peklo, že?“ Mieko se jen usmála a odhalila tak řadu bělostných zoubků, ale Gabriela zaujaly dva podlouhlé špičáky, které kontrastovali s jejími ostře řezanými rysy. Natáhl se pro polévku a nabídl jí ji.

„Děkuju!“ řekla nadšeně.

„Já bych si něco zakousla!“

„Zakousla?“ zeptal se nechápavě.

„Ano, ty taky musíš pít zvířecí krev, jsi přece jen svržený.

„Nebo ne?“ řekla o něco zklamaněji.

„Je vidět, že toho o mě víš víc než dost,“ usmál se.

„Musím toho o své oběti vědět co nejvíce!“

„Necítíš se jako oběť ty?“

„Co prosím?“

„Jsi na zemi, v domě, který patří andělovi, nepřipadaš si jako vězeň?“ sakra, měl pravdu, takhle nad tím neuvažovala, to ona byla vězeň, ne on, nechala se nalákat do tak hloupé pasti!

„Do pr...,“ vydechla a Akira se zasmál, konečně jí to došlo, že ona byla jeho zajatec, převychovat Ďáblici je velká výzva, nenechá ji jen tak odejít, ale zase ji tu nebude držet proti její vůli, byl sám už dlouho a teď, když přišel někdo podobný jemu...

„Tak jsi zajatec ve svém vlastním domě, Akiro!“ vypískla a skočila mu na záda, Akira si těžce povzdychl, tohle bude těžké,pomyslel si, když viděl její ďábelský úsměv.

„Měla by ses umýt!“

„Umýt, to jako voda a mýdlo?“

„Ano!“

Ne, to ne, vodu ne!“

„Ale ano!“ zasmál se a vydal se po schodech nahoru do koupelny, napustil do vany teplou vodu a dal do ní pěnu do koupele, aby jí to mytí alespoň tošku zpříjemnil, vrátil se zpět do obývacího pokoje, kde ale nikde nebyl!

„Sakra!“ zaklel, nechal si ji utéct, s ďábly není radno si zahrávat, chystal se vyběhnout ven s tím, že jí ještě chytne, když si všiml nějké šmouhy pod stolem, přišel blíže a nahlédl tam.

Seděla tam, zády k němu a rukama si objímala kolena. Nejspíše čekala, že přijde z druhé strany pokoje, klekl si a s úsměvem ji chytil kolem pasu a vytahl ji z pod stolu ven.

„Né, zakřičela a snažila se něčeho zachytit, ale marně, než se jí to podařilo byla z pod stolu venku a Akira ji táhl ke schodišti.

Mieko se zapřela a odmítala jít dál.

„Půjdeš nahoru, když ti dám svojí duši?“ zeptal se a Mieko se automaticky zarazila, postavila se naproti němu a usmála se.