Vampire stories - Titulní strana » Půlnoc 1. Kapitola

Stála jsem na překrásné louce, kolem mě létali motýlci, kteří hráli všemi barvami, květiny otáčely své květy ke slunci, tráva se zelenala, potůček si tiše bublal v nedalekém křoví. Slunce se zcela vyhouplo zpoza lesa, který se tyčil nad loukou a ozářilo tak celou její plochu. Zpoza hustého lesa vyšel černošedý vlk, který se protáhl a začal zvonit? Trhla jsem s sebou, prudce otevřela oči vyhoupla se do sedu.

Rukou jsem si prohrábla vlasy a dovolila si podívat se na budík, který hlásil, že je 6:30, zaklapla jsem ho a svalila se na postel. Pátek, poslední den školy a mě se nikam nechce! Nejsem nijak oblíbená, mám jen jednu kamarádku, ale nevadí mi to, jsem radši sama.

„Eli, vstávej!" zakřičela na mě babička z kuchyně, kromě ní a dědy jsem nikoho neměla, rodiče zemřeli při autonehodě, babičku mám moc ráda. Byla jako moje kamarádka a rodič v jednom, se vším jsem se jí mohla svěřit, byla to taková má vrba, která věděla všechna má tajemství a já věděla, že je nikomu nevyzradí.

„Už jdu!" křikla jsem na ní, jelikož už špatně slyšela, natáhla jsem na sebe župan, který byl přehozený přes rám postele a vylezla.

Vyšla jsem ze svého pokoje, kde byly na zdech pověšené plakáty Paramore, Marilyna Mansona a spousty dalších mnou obdivovaných zpěváků. Už si ani nevzpomínám, kolik měla babička řečí, když jsem chtěla nově vymalovanou zeď polepit plakáty, nakonec se ale slitovala.

Vyslechla mé nikdy nekončící prosby a dovolila mi si tam ty plakáty dát. Kvůli tomu jsem ji měla ještě více ráda, povolila mi vše, co by mi zakázaly rodiče, které jsem moc neznala. Jelikož zemřeli, když mi bylo necelých osm let a a letos mi bude osmnáct. Sešla jsem po schodech dolů a zamířila si to do kuchyně, odkud se linula přenádherná vůně palačinek

„No, už jsi tu, máš štěstí, už jsem si pro tebe chtěla dojít!" usmívala se babička a pohrozila mi vařečkou, kterou držela v ruce. Já se na ni jen usmála, nemělo cenu jí odporovat.

„Co to tu tak krásně voní?" zeptal se děda a strčil svůj velký nos do místnosti, poté se ve dveřích objevila jeho hlava, kterou doplnilo břicho a potom i nohy, nedalo mi to a musela jsem se zasmát.

„Babičiny vynikající palačinky!" křikla jsem na něj a vítězně mávala palačinkou nad hlavou.

„Jez, ty kecko!" zasmála se babička a vzala mě vařečkou po hlavě.

„Au!" vyjekla jsem bolestí a zároveň vyděšeně, položila jsem si ruku na místo, kam mě babička z legrace uhodila. Nechápavě jsem se podívala na babičku, která měla na tváři úsměv od ucha k uchu.

„To bylo za co?" zeptala jsem se nechápavě a taky trošku dotčeně.

„Za to, že moc mluvíš," mrkla na mě a zase se věnovala smažení, nechápavě jsem nad tím zakroutila hlavou a zakousla se do palačinky, která se mi doslova rozplývala v ústech.

Dojedla jsem poslední sousto, vypila zbytek kakaa v mém oblíbeném, puntikatém hrníčku, který jsem měla od mala, také to na něm bylo vidět. Po stranách byl popraskaný a ošoupaný, ale i tak jsem ho měla ráda, líbil se mi a budu ho mít dokud se nerozbije což podle jeho stavu nebude dlouho trvat.

Olízla jsem si rty a zamířila si to k dřezu. Odkud mě babička vyhnala s větou, že tu máme umyvadlo a že když nevím, kde je, tak mi nakreslí plánek domu a zakroužkuje mi tam koupelnu.

Já se na ní jen zašklebila a ztěžka jsem vyšla schody nahoru, do prvního patra a zamířila si to do koupelny, které tu byly dvě. Jedna nahoře – pro mě a jedna dole – pro babičku a dědu. Zalezla jsem dovnitř koupelny, která byla zrekonstruovaná, v rohu byla vana, zdi kolem ní byly obloženy béžovými kachličkamy, podlaha byla vyhřívaná, takže jsem tu mohla chodit bosá, aniž bych nastydla.

Za to, že nejsem nemocná vděčím nejen této podlaze, ale taky ponožkám od babičky, které mi sama pletla. Postavila jsem se před zrcadlo a zděsila se svého odrazu, černé vlasy mi trčely do všech stran, pod očima jsem měla temně modré kruhy.

Promnula jsem si oči, opláchla si obličej studenou vodou, učesala se, vyčistila si zuby a šla do svého pokoje. Na sebe jsem si vzala černé kalhoty, černé tričko na ramínka, které bylo ze síťoviny a mělo řasení. Přes to jsem si vzala mikinu, taktéž černé barvy.

Vlasy, které jsme měla do půli zad jsem vyčesala do culíku, rty jsem obtáhla leskem, víčka očí jsem lehce přejela černými stíny a vydala se dolů do kuchyně, abych se s babičkou rozloučila.

Z kuchyně byl slyšet nějaký šepot, opatrně jsem nakoukla do kuchyně, babička s dědou postávaly u kuchyňské linky a o něčem šeptem, horlivě debatovaly, jen co jsem vešla do kuchyně oba naráz zmlkly.

„Elisabeth, zlatíčko, ty už jdeš?" usmíval se nervózně děda a šel ke mně, zarazila jsem se nad tím oslovením, obvykle mi říkaly Elis, nebo Eli, ale nikdy ne Elisabeth, tak mi říkaly, jen když se něco dělo.

„Ano, jdu se rozloučit," usmála jsem se a ošila se.

„Elis, miláčku, máme pro tebe s dědou překvapení," začala babička a loktem dloubla dědu do žeber, byla jsem nervózní, co se může dít, zakládají čtecí, rodinný kroužek a já jim budu muset předčítat? Ani náhodou! Jen přes mojí mrtvol, k tomu mě nedonutí!

„Jaké překvapení?" zeptala jsem se odtažitým tónem, snažila jsem se ten strach zamaskovat, nechtěla jsem dědu s babí zklamat, ale oni byly schopní mi koupit lístek na Bungee jamping a skákat z mostu na laně bych vážně nechtěla. Jen co jsem zahlédla babičin smutný pohled jsem se zastyděla, copak jí můžu takhle ubližovat, odmala se o mě stará a ja jsem na ní taková. Okamžitě jsem svého chování zalitovala a snažila se to napravit.

„Vážně? Překvapení? Jaké?" řekla jsem s hraným zájmem a překvapením, babička se usmála, ale smutek z jejích očí nezmizel, příště si budu muset dávat pozor na jazyk!

„Eli, usnesly jsme se, že už jsi dost stará na to, abys mohla řídit auto, takže jsme ti s babičkou zaplatily autoškolu, nastoupit můžeš kdykoliv," pronesl děda s blaženým úsměvem na rtech a jiskřičkami v očích, já se nezmohla na nic, je na ubohé:

„Oh," překvapeně jsem se na ně podívala, oči mi div nelezly z důlku, babička s dědou si ze mě dělali legraci.

„Eli, zavři pusu, nebo ti tam vletí moucha!" smála se babička, tohle mě dokonale probralo.

„Cože jste?" vyhrkla jsem neschopná tomu uvěřit, já budu mít řidičák? Já? Vždyť já sotva vylezu na kolo, natož auto, to by byla katastrofa!

„Nemáš radost?" zeptal se strnule děda, překvapeně jsem zamrkala, jak si můžou myslet, že nemám radost, moje mysl byla otupělá, svaly byly zatuhlé, nechtěly se hnout.

„Eli, vstávej!" zasmála se babička, když mi rukou mávala před obličejem, překvapeně jsem zamrkala a vydechla.

„M-mám radost," zakoktala jsem neschopna rozumě myslet, tenhle dárek mě dokonale zaskočil, babička s dědou se šťastně usmívaly, naposledy mě takto zaskočily, když mi daly k dvanáctým narozeninám velkou mrkací panenku, která s mojí pomocí mohla chodit.

Tou panenkou mi udělaly neskutečně velkou radost, kdo ví, kde jí je teď konec, možná je schovaná někde na půdě, uložená v bezpečí pod vrstvou prachu a pavučin.

„Přijdeš pozdě do školy!" řekla babička a ukázala na mě ukazováčkem. Škola, to slovo mě probralo jako blesk z čistého nebe.

„Kruciš!" vyhrkla jsem, vzala i svačinu ze stolu, kterou mi babička nachystala, dala si ji do batohu, vlepila jsem dědovi i babičce pusu na tvář a spěchala do školy. To slovo mi způsobovalo to, že mi chloupky na zádech stoupaly hrůzou, naskakovala mi husí kůže, nepříjemně se mi zhoupl žaludek, no tak, Elisabeth, jen dnes a pak víkend, tři dny zaslouženého volna.

Nervózně jsem se podívala na hodinky, které hlásily, že mám dvě minuty zpoždění, přidala jsem do kroku, čím více jsem se přibližovala ke školní budově, tím více mi žaludek svírala nervozita a strach. Zhluboka jsem se nadechla a ošila se, prošla jsem bránou na školní parkoviště, které bylo poloprázdné, nikdo ze studentů neměl auto, jen učitelé, takže tu byla polovina míst prázdná...

2. Kapitola