Vampire stories - Titulní strana » Půlnoc 4. kapitola

Proklouzla jsem na chodbu, skopla boty do rohu místnosti, batoh hodila na botník, pověsila bundu a vydala se po schodech nahoru - do svého pokoje. Natáhla jsem ruku ke klice dveří mého pokoje, ale můj pohled zůstal viset na dveřích na půdu, stáhla jsem ruku, dala si pramen vlasů za ucho a váhavými kroky jsem došla ke dveřím. Ruka mi vystřelila ke klice, spocenou dlaní jsem svírala kliku, hlasitě polkla. Pomalu jsem přenesla váhu k prstů na dlaň, uslyšela sjem tiché cvaknutí, jak se dveře otevřely, nakoukla jsem dovnitř, na schodech, které vedly na půdu, všude bylo plno pavučin.

Vzala jsme si pantofle, které se povalovaly vedle dveří, odhrnula jsem stěnu z pavučin, jelikož mi bránila jít dál a prozkoumat tak půdu. Vydala jsem se poschodech nahoru, srdce mi hlasitě bušilo, sešlápla jsem poslední schod a rozhlédla se po místnosti, ve které byli narovnané krabice, na kterých se podepsal čas.

Byly nažloutlé, některé okousané od myší, pokryté prachem a pavučinami, ale ze všeho nejvíce mě zaujaly dveře, kterých jsem si nikdy nevšimla, opatrně jsem vzala za kliku a otevřela je.

Místnost nebyla nijak veliká, spíše byla menší, tak pro čtyři lidi, na zdi visel velký obraz na kterém byl nakreslen nějaký mladík, měl na sobě staodávné šaty, měl okouzlující, zamračený pohled, dlouhé, havraní vlasy, kterému mohly sahat po ramena, nedalo se to přesněji určit, jelikož je měl stažené v culíku.

Jeho dominantní rysy vynikly, měl svalnatou postavu. Zatřepala jsem hlavou a přestala se zaobírat tajemným mladíkem z obrazu a přešla k dřevěné truhle, na které se zub času nepodepsal, dlaní jsem z ní setřela prach a pavučiny, klekla jsem si, chytla jsem víko a otevřela ji. Sejmula jsem látku, která byla položena nahoře, jen co jsem látku odložila, zalapala jsem po dechu.

Byly tam položeny překrásné, hedvábné šaty v barvě šampusu s korzetem a nařasenou sukní, lehce jsme po nich přejela dlaní a nadzvedla jejich kraj, pod nimi ležela tlustá kniha se znakem,vytáhla jsem jí a šaty narovnala zpátky do původní podoby – tedy, aspoň jsem se o to pokusila, dala jsem látku zpátky na ty věci a urovnala ji, zavřela jsem truhlu a s knihou v náručí jsem se vydala do svého pokoje. Seběhla jsem schody z půdy, pantofle vrátila na původní místo, zavřela dveře od půdy a přešla do svého pokoje, skočila jsem na postel, svlékla si mikinu, uvelebila se do peřin, a otevřela knihu.

Prsty jsem přejela po hlavní straně, kde byl překrásným rukopisem a neznámým jazykem napsán text. Otočila jsem list a uviděla text, kterému jsem rozuměla, konečně to bylo napsáno česky! Stálo tam:

I za světla, jenž zabíjí nás,

my budeme moci vyjít a ono nespálí nás.

Díky tomu, budeme mocní, nikdo neporazí nás.

Budeme vládnout světu, jenž nenávidí nás.

Nás tvory temné, jenž se stínem přichází.

Kteří už za světla ven vychází.

Nechápavě jsem pozorovala krásný, starodávný rukopis, párkrát jsem zamrkala a otočila na další stránku, kde bylo zase tím uhlazeným, písmem napsáno:

Jestli čtete mezi řádky, jistě víte, že tohle nejsou hrátky.

Čistá pravda - kouzly dána.

Kouzlo je horší, jak morová rána.

Jestli víš, do čeho jdeš, otoč list a vítej ve světě kouzel!

Zvědavost nahlodávala moje rozhodnutí neotáčet další stránku, žmoulala jsem roh stránky a snažila se odolat pokušení otočit tu stránku a zjistit, co se za ní ukrývá. Zhluboka jsem se nadechla a otočila stránku, touha odhalit další strany a znovu vidět ten překrásný rukopis byla silnější jak moje odhodlání, jen co jsem otočila stránku, uviděla jsem zase ten krásný rukopis, kterým bylo napsáno: Kouzlo na oživení dávného vraha – upíra.

Začetla jsem se do texu pod tím názvem, kde se psal “recept.“

Přísady: kostra upíra, krev osoby, která ho chce vyvolat – při použití krve může dojít ke spojení!

Vyvolávání: Pohlédni na mě, na tento svět - vstaň z mrtvích, dokud povoleno je ti to jest. Obřad pro tvé vzkříšení jest, úsvit tvého nového začátku. Má krev, kterou ti dám, ti přinese nový život (jméno upíra).

Jeden pohled a má krev, jeho černé oči, vrah je vzkříšen, obřad dokonán jest.

Nechápavě jsem nad tím zakroutila hlavou, zavřela jsem knihu a chtěla ji odložit na noční stolek, ale moji pozornost upoutala zadní strana knihy, otočila jsem ji a uviděla překrásný řezízek s křišťálem, který byl zapečetěný v knize. lehce jsem přes něj přejela prstema obkreslovala jeho ostré linie. Nadskočila jsem leknutím, když jsem ucítila ostrou bolest, podívala jsem se na svůj prst, kapičky krve mi stékaly po prstu, zaklela jsem a natáhla se na stůl pro kapesník.

Zabalila jsme do něj prst a odložila knihu na druhou stranu postele, vyškrábala jsem se do sedu, vzala jsem si spádky knihu a zapřela ji o kolena.Chystala jsem se z křišťálu smýt mojí krev, ale jen co jsem se ho dotkla, tak z knihy vypadl. „Sakra!“ zaklela jsem, vzala ho do ruky a snažila ho nacpat zpátky do toho otvoru z kterého vypadl, ale ten řetízek tam zaboha nešel dát!

Ne, ne, ne, ne! Že já musím vždy vše rozbít, kruciš! Nadávala jsem si v duchu. Až teď jsem si všimla nápisu, který byl nad otvorem pro náhrdelník, stálo tam:

„Jen ona, má vyvolená dokáže vyprostit tento poklad.“ Vykuleně jsem se dívala na ten zápis a snažila se utřídit si myšlenky. Takže, shrneme to: Našla jsem divnou knihu s kouzlama – to bych skousla, třeba ten chlap co tu bydlel byl blázen. Ale nechápala jsem ten křišťál a nápis na knize.

„Vyvolená?“ sakra, proč jsem jen na tu půdu lezla! Dobře, vydedukovala jsem, že tu bydlel blázen, který zkoumal magii nebo si to aspoň myslel.

„Má drahá, osudem zvolená!“ Co má být zase tohle?! Naštvaná nad nesouvislostmi jsme knihu práskla na stolek a řetízek na ní.

„Krev!“ vyhrkla jsem, „potřebuji svoji krev!“ vyhrabala jsem se z postele, venku se už stmívalo, zašla jsem do kuchyně, vytáhla nůž a přiložila ho k ruce. Třásla jsem se, nechtěla jsem to udělat, ale takhle dostanu odpovědi na své otázky a těch není málo. Vzala jsem malou misku a váhavě jí otáčela v prstech, zhluboka jsme se nadechla, dala nad misku ruku a šmik, červený pramínek krve mi stékal po ruce do mističky opřela jsem se o židli a pozorovala tu karmínovou tekutinu, která pomalu odkapávala z mé ruky. Krev, která se mi řinula z ruky, pomalu už přestávala téct.