Vampire stories - Titulní strana » Půlnoc 5. kapitola

Zvedla jsem se a šla k lékarničce, vrátila jsem se do kuchyně, zalepila jsem si ruku, vzala misku s mojí krví a šla do svého pokoje. Vzala jsem knihu a hledala podpis autora té knihy, ale nikde nic, nalistovala jsem stranu s kouzlem na oživení. Co když ten cvok, který psal tuto knihu nebyl až takový cvok? Co když přeci jen o upírech věděl? Nebo jím možná dokonce byl? Už od mala mě lákali upíři, duchové a magie, vždy jsem do toho byla zblázněná.

„Našla jsem to!“ vyjekla jsem, když jsem prstem nahmatala vyraženinu v rohu strany, tužkou jsem lehce jsem tužkou vystínovala ono vyražené místo.

„Nicolas Vigée,“ zašeptala jsem a v mysli se mi objevil náhrobek, kolem kterého jsem chodila, když jsem šla dát rodičům čerstvé květiny na hrob. Mé odhodlání oživit onoho člověka, který sepsal tuto knihu zakolísalo.

Třeba to byl vrah, ale proč by vrah sepisoval takovouhle knihu a dával na zadní stranu knihy řetízek s křišťálem. Kdy by bylo napsáno: „Má vyvolená“ vzala jsem řetízek a připla si ho na krk knihu jsem založila pod paž, do ruky vzala mističku s krví, seběhla schody do přízemí, cestou jsem z kuchyně vzala balíček se svíčkama a zapalovač.

Obula jsem se, vzala si budnu a rozešla se směr hřbitov, po chvíli mně vítala černá brána s havrany, kteří seděli a naparovali se na bráně, jejich černé peří se lesklo, jak se od něj odráželi poslední sluneční paprsky.

Došla jsem k bráně a těkala pohledem mezi havrany, „sakra!“ zaklela jsem, když jsem vzala za kliku a brána nešla otevřít, je zamčeno, pomyslela jsme si trpce. ale ani zamčená brána nepřekazí můj plán!

Neodradí mně od mého umyslu přivést zpátky onoho Nicolase Vigéeho. Prostrčila jsem mističku s mojí krví pod bránou, to samé jsem udělala s knihou a svíčkamy.

Obešla jsem bránu a plížila se ke straně s nízkým plůtkem, který jsem přeskočila a přitom si nechtěně rozškrábla ruku o ostří plůtku. Sykla jsem bolestí, ale nezastavovala se, doplížila jsem se k bráně, vzala knihu, svíčky, mističku s krví a vydala se hledat hrob Nicolase Vigéeho.

Hřibitov v noci vypadal strašidelně, plameny svíček se nakláněly ve větru, větve stromů vytvářely strašidelné stíny, které vznikaly na hřbitovná zíďce.

Vítr si zpíval svojí smutnou píseň, která svým smutným tónem dojímala lidi. Než jsem se nadála, stála jsem před hrobem Nicolase Vigéeho, strach sevřl mé hrdlo.

„Uteč!“ křičela na mně část mého já.

„Zůstaň, chceš přeci zjistit, co je ten muž zač!“ hádala jsem se se svým svědomím, které mně nabádalo k útěku z hluboka jsem se nadechla, položila misku s krví a knihu.

Vzala jsem svíčky, pokládala je vedle hrobu a přitom je zapalovala, zapálila jsem poslední svíčku a stoupla si před hrob, zhluboka jsme se nadechla a zavřela oči...

Strach ovinul mé srdce jako slizký had. Který se mě snažil zastrašit, pevně jsem v dlani stiskla křišťál a vzala si knihu, sklopila jsem k ní zrak a zahlédla tak, krvavou skvrnu na mé bundě, která se táhla od krku až po hrudník.

Díky bohu, že jsem si tu bundu nezapla až ke krku, nevím, jak bych to vysvětlila babičce, vzala jsem knihu a nalistovala stranu s kouzlem na oživení upíra, do druhé ruky jsem si vzala mističku s krví a začala odříkávat

„Pohlédni na mě, na tento svět - vstaň z mrtvých, dokud povoleno je ti to jest.“ Nadechla jsem se a ulila trošku krve na jeho hrob.

„Obřad pro tvé vzkříšení jest, úsvyt tvého nového začátku!“ dalších kapky mé krve dopadly na jeho hrob, začal foukat silný vítr, který si pohrával s mými vlasy.

„Obřad pro tvé vzkříšení jest, úsvyt tvého, nového začátku. Má krev, kterou ti dám, ti přinese nový život Nicolasi Vigée.“ Další krev se vpila do hlíny, nápor větru zesílil, koruny stromů se ohýbaly pod jeho silou.

„Jeden pohled a má krev, jeho černé oči, vrah je vzkříšen, obřad dokonán jest.“ Řekla jsem už šeptem, můj hlas ztrácel na síle, v dáli uhodil hrom, kapišky dešťové vody smáčeli moji tvář. Nápor větru ještě více zesílil, zavřela jsem knihu a setřela kapky vody z mého obličeje.

Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se, nikde nic. Nechápavě jsem zakroutila hlavou nad svojí hloupostí, sehla jsem se s tím, že seberu svíčky, které sfoukl vítr, ale mojí pozornost upoutalo něco jiného.

Tmavý stín, který se ke mně přiližoval. Zadržela jsem dech a propalovala pohledem ten tajemný stín, rozeznala jsem v něm siluetu muže. Zalapala jsem po dechu, když jsem ucítila lehké pálení na hrudi, rukou jsem nahmatala ono místo ve snaze zahnat aspoň na chvilku tu palčivou bolest.

Silueta se ještě více přibližovala, čím byl blíže, tím víc se bolest zhoršovala, zhluboka jsem se nadechla, bolest mně srazila na kolena, klečela jsem a lapala po dechu, bolest mi stěžovala dýchání.

Je to můj konec? Trest za to, že jsem přivedla k životu nebezpečného tvora? Malá bolest jakoby mě tisíce jehliček píchalo se mi rozletěla po celém těle, poslední nádech, zavřela jsem oči, zatla ruce v pěst.

Podívala se do tváře, vrahovi, kterého jsem přivedla zpět na zem. Šokovaně jsem vydechla při pohledu na něj, vypadal přesně jako ten muž z obrazu u nás na půdě! Ne, to je on, ten muž z obrazu, ten co napsal tu knihu a ten, co dal křišťál na zadní stranu knihy! Lapala jsem po dechu, kyslík, chyběl mi vzduch, bolest pomaličku ustávala, až odezněla úplně.

Z ničeho nic se předemnou objevila cizí ruka – jeho ruka! Propalovala jsem jeho ruku pohledem a nechystala se přijmout jeho pomoc vstát. Zapřela jsem se o ruce a chystala se zvednout, když v tom mi rukou projela ohromná bolest.

Sykla jsem a podívala se na svojí rozškrábnutou ruku, která nevypadala vůbec dobře. Sklopila jsem hlavu a chystala se vyhoupnout do dřepu, ale ucítila jsem na ruce, příjemný, chladivý dotyk, trhla jsem sebou a uviděla překrásné, smaragdové oči, které mě doslova propalovaly pohledem.

Jeho zrak sklouzl na můj hrudník, kde se houpal křišťál z knihy, viděla jsem jeho udivený pohled, který překázel do nevěřícnosti.

„Tak dlouho,“ zašeptal...

„Tak dlouho jsem tě hledal a ty jsi mě našla!“ šeptal hlasem, který byl sotva slyšet.

„Tak dlouho jsem čekal na vysvobození a již jsi tu, spasitelko má,“ šeptal dál a klekl si, sledoval mě smaragdovýma očima, které překrásně zářily. Z ničeho nic se jeho překrásné oči rozšířily, prudce utrhl kus svojí bílé košile, která obkreslovala jeho postavu, vzal moji ruku a začal ošetřovat ránu.

„Au!“ sykla jsem, když se dotkl kusem košile mého zranění, ucukla jsem a vyškubla svojí ruku z jeho sevření– tohle mě odnaučilo lést přes ploty!

„Musí se to vyčistit, jinak se rána zanítí!“ mračil se, „mám doma něco na vyčištění,“ pípla jsem a důkladněji si ho prohlížela,jeho rysy mi připomínali toho muže z obrazu, ale nebyl jím.

Měl kratší vlasy a neměl v nich zapletené ty drobné korálky a ozdůbky, ten záhadný muž z obrazu měl hnědé oči, nebo ne? A tenhle pán je má jasně zelená. Zatoužila jsem znovu vidět ten obraz.

„A to má být co, smím-li se zeptat,“ zarazil se, párkrát jsem zamrkala a probrala se z mého zamyšlení.

„No, kysličník?“ řekla jsem váhavě, nechtěla jsem ho nijak vyděsit, nebo rozrušit, proto jsem se mu to snažila vysvětlilt stručně a jednoduše, ale podle jeho výrazu se mi to moc nedařilo...