Vampire stories - Titulní strana » Miluji tě, ale musím tě zničit! - Cesta

Ráno bylo vše… jiné. Nebylo to takové, jako včera v noci, ale… přesto jsem pozorovala to, že se moje reflexy i schopnosti najednou zlepšily a to opravdu o hodně. S úsměvem na rtech jsem došla k pokoji bratra a dopadla k němu na postel. „Dobré ráno, ospalče!“ zasmála jsem se a bratr jen zabručel a pokusil se vytrhnout peřinu zpoza mne, aby se mohl více zachumlat a nevnímat mě. Musela jsem se nad tím zasmát a bratr se na mě zamračil, přičemž začal unaveně mžourat do náhlého světla, když jsem roztáhla závěsy.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě, ač trochu více nevrle, než by bylo nutné.

„Uvažovala jsem v noci o tom, že jako tygr tu stejně zůstat nemůžu… co bys řekl na menší lov?“ zasmála jsem se.

„Klidně, když mě necháš ještě chvíli spát,“ zamručel na mě. „Stejně jsem o tom taktéž přemýšlel, ve svých myšlenkách jsi dosti hlasitá i v noci,“ informoval mě. Ani jsem si neuvědomila to, že jsme i v noci spolu sdíleli své mysli – jo, to mi asi jednou poleze na nervy.

„Hurá na upíry!“ zasmála jsem se však pouze a pak jsem vyběhla z bratrova pokoje, který se konečně zachumlal pod peřinu, ač mému nadšení neodporoval – přece jen, chtěl se zbavit toho „prokletí“ co nejdříve.

Po tom, co jsem si vzala matčin deník a začala si pročítat některé zápisky znova, snad kvůli té upírce, o které jsem včera taktéž přemýšlela a která mi tak hrozně moc připomínala jeden zápisek mé matky… Dělá mi starosti… Upírka… Vídám každou noc… Objeví se a zmizí… Vypadá rozzuřeně… Stvůra bez duše… Jde po mně… Ta upírka mě loví… Musím odejít… Ublíží jim… Nedokázala bych ochránit… Pročítala jsem si zápisek ohledně upírky, kterou matka viděla a myslí mi začaly vířit myšlenky ohledně toho zápisu… a kterou jsem musela srovnávat s tou ze hřbitova. Ovšem pak jsem se na to přestala zaměřovat, abych našla to, co jsem potřebovala vědět. Zápisy ohledně rodiny mé matky.

Pečlivě jí uschovám a budu se o ni starat. Mým očím určena není a nejspíše nikdy nebude, protože patřím k psům… Jednoho dne jí musím předat dědici matčina rodu… Obsahuje informace o něčem, co všechny lovce sjednocuje… Přečetla jsem si ten zápisek několikrát a pak i mnoho dalších, což mi netrvalo dlouho. Ale nikde se matka ani slovem nezmínila o tom, kde je ta kniha schovaná. Každopádně bylo jisté, že jí musím najít. Jsem dědicem rodu tygrů… musím jí najít… protože bez ní bych nedokázala dostát svého poslání, uvědomila jsem si totiž.

Začala jsem tedy prohledávat pokoj. Nezmínila jsem se bratrovi o tom, co hledám a jeho to nijak zvláště nezajímalo. Nevěděla jsem ještě, zda bude dobré mu to říct. Nikdy nebude, protože patřím k psům, ne k tygrům, létalo mi myslí. Ano, můj bratr by neměl vědět, co je tam psáno, takže bych neměla mu ani říkat, že něco takového hledám, usmyslela jsem si.

A pak jsem to našla. Poměrně mohutná kniha, která byla zabalena v něčem jako fialový samet. Vypadala velice upraveně, stejně jako písmo, které bylo psáno rukou někoho, kdo patřil k našemu rodu velice dávno. Liber Gens Regius Venator. Stálo na první straně. Písmo bylo vedené tak pečlivě, a ač jsem netušila, co nápis říká, přišel mi nápis jako velice vznešený. Opatrně jsem otočila stránku. A našla něco neuvěřitelného. Když se kniha přetočila, dala vzniknout dlouhému rodokmenu, kde byla zaznamenána jména našich předků. Všechna sepsána tím stejným nádherným písmem. Pokračovalo to přes obě stránky, a když jsem opět stranu otočila, na chvíli jsem přestala dýchat údivem. Rodokmen pokračoval, avšak úplně dole… Stálo mé jméno! Jak je to možné? Matka přece tu knihu nikdy neotevřela… nebo ano? Ale jak je možné, že je to napsáno stále stejným písmem? A to písmo jistě není mé matky… pomyslela jsem si. Koukala stále na své jméno, vypsané tím krásným písmem.

Ovšem pak jsem uslyšela kroky… bratr! Uvědomila jsem si a rychle knihu schovala do šuplíku.

„Bello, je ti něco?“ zeptal se mě.

„Ne, jsem v pohodě,“ usmála jsem se a postavila se. „Jen to tady trochu uklidím a vezmu matčin deník a můžeme vyrazit,“ informovala jsem jej mile.

„Dobře…“ řekl ještě trochu nedůvěřivě, ale pak nad tím mávl rukou a odešel.

Uf… pomyslela jsem si a vzala obě knihy, přičemž jsem si na spodku šuplíku všimla krásného kamene, jenž byl přivázán na kůži, jeho barva byla velice zvláštní. Tygří oko, uvědomila jsem si, jak se kámen nazývá a rychle jej vzala a schovala jej do kapsy, načež jsem se rozhlédla po pokoji, než jsem odešla.

Seděla jsem na zadním sedadle našeho auta a prozkoumávala kámen, jehož barva se měnila dle paprsků slunce a úhlu pohledu z pruhované na černou a pak zpět či se objevovaly nové zlaté paprsky. Ovšem auto najednou zastavilo a já jsem se lekla, když jsem málem narazila nosem do sedadla před sebou. Chvíli jsem se sbírala ze země, než jsem vykoukla z okna. „Kdeže to vlastně jsme?“ zeptala jsem se bratra.

„Jsme poblíž města s názvem Gary, což je kousek od Chicaga,“ odpověděl jednoduše.

„To už jsme na místě?“ divila jsem se.

„Ne, ale stmívá se, musíme někde nechat auto a přespat dnešní noc v lese,“ odpověděl. „I když… ty si můžeš prozkoumat okolí, stejně jsi prospala půli dne,“ usmál se na mě a pak zaparkoval na odlehlé lesní pěšince, kterou po chvíli našel.

Když na obloze zářila jen Luna s hvězdami, stále jsem již na svých ladných čtyřech tlapkách na kraji lesa a ochutnávala vzduch. Vůně květů… Stromů… Hub a lesních tvorů… všechno jsem to vnímala a cítila se… šťastná. Svobodná a volná. Ovšem najednou jsem ucítila pach člověka – byl jasně zřetelný, nepatřil sem. Co tady dělá teď, po setmění? Ptala jsem se spíše pro sebe.

Nevím, ale prověřím to. Ty čekej zde, těžko by mu přišel normální tygr v lese, ušklíbl se bratr a rozešel se svižným krokem směrem k místu, odkud jsem cítila pach člověka. A já šla jako správná neposlušná sestra za ním, ač jsem se držela v uctivé vzdálenosti.

Ovšem pak jsem ucítila dva další pachy najednou. Pach krve. Lidské krve. A nasládlou vůni patřící upírovi. Mé tygří já mě hned vyburcovalo k běhu, plné nenávisti. Rychle! Zavolala jsem na bratra, kterého jsem již předběhla. Věděla jsem však, že je pozdě. Jed upíra lidi promění, pokud nezemřou. Ale i tak jsem přidala na rychlosti, ač jsem do té doby nevěděla, že to ještě lze.

Zastavila jsem se až těsně před tím, než bych vběhla do zorného pole upíra. Zastavil mě hlavně pohled na muže, který bez života ležel na pasece, protože se mi z toho udělalo nevolno a já měla pocit, že brzy vyvrhnu vše, co jsem dnes snědla – a to toho moc nebylo.

Teď! Zaslechla jsem však bratra a vyběhla společně s ním, popoháněna hněvem na toho netvora, který vzal život nevinnému člověku. Upíra to překvapilo, když spatřil bok po boku psa a tygra, že nestačil vůbec reagovat, než jsem mu skočila přímo po krku a jeho hlava v zápětí dopadla o kus dále na mechovou podestýlku lesa. Ovšem to mi nestačilo… Vztekle jsem rvala na kousíčky i tělo upíra, než bylo celé jeho tělo na kousky, které by už jen těžko dokázal někdo složit.

Měli jsme přijít dříve! Je to naše chyba, že jsme jej nezachránili – měli jsme jej přeci ochránit, zaslechla jsem bratra, který čumákem drknul do nehybného těla.

Nemohli jsme mu pomoci. Do soumraku nemáme dost sil na to, abychom lidi bránili, namítla jsem. Neber si to za vinu. Dostalo se na spravedlnost a vrah již nikomu nikdy neublíží, svůj úkol jsme splnili, řekla jsem si pro sebe, ač jsem nevěděla, zda bratrovi tohle stačí, ovšem když jsem z něj přestala cítit lítost a našla jsem v jeho pocitech pouze vztek na ty netvory, věděla jsem, že to zvládne.

Nechala jsem bratra, aby si odpočinul, abychom ráno mohli upíra zničit navždy. A sama jsem zůstala vzhůru a brzy jsem věděla, že k tomu mám důvod. Další pár rudých očí mě sledoval. Nás. Věděla jsem však, že má krev je plna jedu, který zabije každého upíra, který by mě kousnul. Celý můj organismus je nasáklý jedem. Věděla jsem, že upír, jenž mě napadne po západu slunce, nemůže přežít – ne dlouho.

Upír najednou vyskočil z křoví a dopadl na místo, kde jsem před chvílí stála. Ovšem já se mu vyhnula. Nebylo to ani tak těžké. Rychle se postavil na nohy. Ví, co jsem zač… Proč na mě vrčí? A proč se mě snaží zabít? Ví, že to nezvládne. Zná mou sílu, ne? Proč se nesnaží utéct? Napadaly mě otázky ve chvíli, kdy jsem uhnula před dalším výpadem a zuby upírovi utržila nepěknou ránu po celé délce ruky. Upír sebevrah? Mohou se upíři cítit provinile či nešťastně? Mohou chtít zemřít? Zeptala jsem se sama sebe, avšak dříve, než jsem mohla dokončit své myšlenky, jsem skočila, abych tenhle nesmyslný souboj ukončila. Kosti křuply pod mými zuby a já brzy dopadla na zem spolu s upírovým mrtvým tělem. Je to hloupost… upíři nemají duši, nemají ani srdce, jsou to prostě jen… krvelačné kameny, které zabíjí nevinné lidi. Nemají žít. Neměli by, dokončila jsem nakonec své myšlenky, ač mi jednání té upírky, nedávalo pražádný smysl.