Vampire stories - Titulní strana » Miluji tě, ale musím tě zničit! - Louka

A přišel víkend. Ležela jsem v posteli a přemýšlela. Ten týden utekl příliš rychle… dneska… už dnes… proč jsem to naplánovala tak brzy? Mohlo to ještě počkat… pár dní… týdnů… no, prostě to nemuselo být dneska, dnešek je špatný den na něco takového, začala jsem uvažovat, než jsem si stačila uvědomit, co to má mysl blábolí. „Bello, uklidni se! Je to upír! Jen nemrtvá příšera!“ Okřikla jsem se, ani jsem nevěděla, že nahlas. Ale sexy upír, pomyslela si nějaká hodně naivní lidská část mého vědomí. Už tak příliš riskuji… a riskovala jsem tím, že jsem to nechala zajít TAKHLE daleko. Musím to zastavit… dnešek a konec, pak už žádný Edward Cullen nebude… žádná krvelačná sexy bestie. Bezděky jsem se kousla do rtu a zjistila, že mé zuby jsou až příliš ostré vůči mé kůži, takže to dosti bolelo. Zatřepala jsem hlavou, abych hloupé myšlenky odehnala.

„Je to hloupost, Bell. Proč tam chceš jít tak brzy? Jemu bude stačit méně než minuta! Méně než minuta Bello, aby si z tebe udělal svačinku!“ nesouhlasil bratr s mou příliš brzkou schůzkou s tím upírem. Ano, nemusíš mi připomínat, že jsem totální cvok a sebevrah, když mě těší společnost vraždícího monstra, pomyslela jsem si hořce.

„I kdyby, byla bych poslední svačinka, nepamatuješ? Jed,“ odpověděla jsem místo toho. „Máme jej v krvi… stejně jako v drápech a zubech… jo, nejspíše je jedovatý každý ždibíček našeho těla,“ dodala jsem pak a kupodivu mě tato myšlenka… trápila. Proč? Na to jsem odpověď neznala.

„Ahoj, Bells,“ pozdravil mě Edward vesele. Ovšem já se jen stěží usmála, moje nálada totiž byla… pohřební. Vlastně, to srovnání docela sedělo. Malý soukromý pohřeb… jen já a hořící mrtvola. Snad poprvé se mi z té představy dělalo zle.

Rychle jsem z hlavy vypudila ony scestné myšlenky, na hořící kousky jeho těla, a nasedla do auta - do jeho auta, v kterém on dnes jede naposledy. „Ahoj, Edwarde,“ pozdravila jsem s hraným veselím - kupodivu mi to šlo. Vlastně to však nebylo příliš udivující, já byla dobrá herečka. Příliš dobrá…

A tak jsme vyrazili na cestu, občas prohodili pár slov, ovšem dělalo mi stále větší problém odpovídat nenuceně. Kdyby jen nejezdil jako šílenec! Ne, že bych já jezdila dle předpisů, ale přece jen, já byla smrtelníkem a tedy jsem se netoužila rozmáznout v autě s upírem za volantem, který by si v klidu odkráčel.

Bohužel, kvůli této hříšné rychlosti jeho auta jsme z auta vystoupili až příliš brzy. Ne, že by to něco změnilo. Hodina Edwardovy smrti byla pevně daná. Daná vesmírem, Sluncem. Šla jsem vpředu, ač jsem v lidské podobě neměla ponětí, kam to vlastně jdu. Ovšem věděla jsem moc dobře, že po setmění se domů dostanu. To bylo bez problému. Edward šel tiše za mnou. Ani mi nebylo nepříjemné, že mám upíra za zády. Rozhodně jsem nebyla v pořádku! To ticho, které nastalo, bylo až podezřelé. Ani větvička pod nohama nepraskla, protože jsem se jim instinktivně - jako správný lovec - vyhýbala. Až jsem měla strach, že mě to prozradí - tiché našlapování přece jen nebylo prioritou lidí. Ovšem Edward si nejspíše nemyslel, že jsem obyčejný člověk. Ale strach ze mě neměl. Byl příliš samolibý. Nebo to cítit nemohl, protože byl jednoduše nemrtvou stvůrou. Dobrá teorie. Té se musím držet.

Najednou jsme dorazili na louku. Věděla jsem, že tady někde je. Byla jsem tady. Ale na čtyřech tlapách a po tmě to zde vypadalo… jinak. Stejně jako cesta zde. A cíl cesty. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Usmála jsem se a otočila se na Edwarda, ten však vypadal taktéž trochu přešlý mrazem, úsměv mi opět povadl.

„Proč jsi tak zamlklá?“ zeptal se starostlivě, což mě překvapilo - a neuvěřitelně mi to celou tu šaškárnu stěžilo. Sakra, sakra, sakra! On se o mě strachuje? On o mě? A já jej hodlám… Jsem horší než on, pomyslela jsem si - nebo spíše má lidská naivita, které to však vzápětí překazila tygřice - aneb mé rozumnější já, jak jsem se rozhodla říkat druhé straně mé osobnosti.

Seber se, Bello! Nemůžeš už couvnout! Jsi lovkyně! Nemůžeš ho nechat žít! Žádný upír nemá žít! Ať je to kdokoli! téměř na mě řvala a do toho všeho se přidala i vzpomínka na ten sen s matkou. Ne, už kvůli bratrovi… Zničím všechny. I kdybych měla sama zemřít. Slíbila jsem to! Dlužím mu to! rozhodla jsem se. „To nic,“ opět jsem nasadila úsměv - opět to fungovalo. Za tuhle lehkost, s kterou umím lhát do očí, jsem se nyní nenáviděla.

Posadila jsem se zhruba doprostřed louky. Nebe bylo zatažené mraky, avšak jinak bylo příjemně. Jemný vítr se proháněl mezi stromy i travinami. Dívala jsem se Edwardovi do očí, toužíc přestat myslet na vše. Na chvíli. Milosrdnou chvíli se cítit dobře a zapomenout na svůj úkol. Pohled mi oplácel. Hypnotizoval mě jím.

Konečně jsem se z toho kouzla vymámila. Nebo spíše bohužel. Opět jsem se totiž vrátila k myšlení. Mé myšlenky byly však čím dál méně zmatené. Blížil se soumrak. A já věděla, že lovkyně ve mně, potlačí téměř vše lidské… kromě hněvu, protože ten mi pomáhal. Dával mi větší sílu. Protože já se mstila. Za matku. Za otce. Vlastně i za bratrovo prokletí.

Uvědomila jsem si, že jsem až příliš blízko jeho rtů. Jen jednou jej políbit… přece by to nemohlo být tak zlé, napadlo mě bezděky. Jeho vůně byla omamná a jeho rty svůdné.

Přece se tady nebudeš líbat s kamenem! S bezduchou bezcitnou pijavicí! S netvorem, který není ani živý, ani mrtvý! Se zrůdou bez duše! Copak jsi zapomněla? Tví rodiče… kdo je zodpovědný za jejich smrt? Zarazila jsem se.

Upíři… Sakra… Málem jsem políbila upíra! Uvědomila jsem si a rychle zamrkala. Odtáhla jsem se. „Promiň,“ šeptla jsem. Proč se omlouvám? A hlavně… za co? A on se usmál. Tím zatraceně krásným pokřiveným úsměvem. Opět jsem se na něj zadívala, ale rychle zase pohledem uhnula. A Edward se přiblížil. Ten náhlý chlad oznamující upírovu přílišnou blízkost. Ale nebyl nepříjemný. Nyní ne. Vlastně se mi to… líbilo. Nějakým způsobem. Jedno jsem věděla. Nechci se odtáhnout. Co děláš? Blázníš? Zabije tě! řvalo na mě mé moudřejší já, ale mě to bylo jedno. Já jej neposlouchala. Nemá city! Zemřeš pro lásku k bezcitnému?! křičela v duchu má vnitřní lovkyně. Nechtěla jsem jí poslouchat. Chtěla jsem jeho. „Miluji tě,“ vyklouzlo mi znenadání a já téměř viděla, jak se má vnitřní tygřice právě teď pořádně praštila, protože tohle na ni bylo příliš. Byla jsem jako člověk. Bezbranná vůči jeho kouzlu. Bezbranná vůči němu.

„Miluji tě,“ dostalo se mi sladké odpovědi. Po mé tygřici nebylo ani památky. Prostě jsem jej políbila. A bylo mi jedno, zda zemřu spolu s ním. Vlastně, v té chvíli bych snad raději i zemřela, než abych žila bez něj. Edward se však až příliš rychle odtáhnul. Upíři mají city. A pokud by neměli, tak alespoň Edward ano.

Vzpamatuj se! Opět ten protivný hlas. Okamžitě se vzpamatuj! křičelo na mě mé druhé já, ale já měla jiné starosti. Obloha začala nebezpečně tmavnout. Vnitřní lovkyně začala mít navrch. Brzy zvítězí definitivně. Proměním se! Ne, sakra! To nemůžu… nedokázala bych jej… nezabít.

„Edwarde, promiň mi to, ale musím být doma před setměním,“ vyhrkla jsem najednou.

„Aha… no, dobře,“ pronesl zmateně, když jsem se postavila a vyrazila rovnou směrem zpátky. Možná až příliš zběsile.

„Bratr o mě bude mít strach,“ vymluvila jsem se a rázovala si to lesem. Příliš pomalu. Příliš pomalu.

Příliš rychle! Prskla na mě lovkyně vztekle. A možná jsem opravdu šla rychleji, než by obyčejný člověk měl jít.

Nakonec jsme přece jen dorazili k autu. A Edward se nevyptával. Prostě jel. Ač nevěděl, že je to závod s časem. Ač netušil, že jde o jeho život. Nechápal, proč tak spěchám. A přesto jel.

„Ahoj zítra ve škole,“ zavolala jsem na něj, jen co jsem vystřelila z auta jako praštěná a zbaběle prchla do domu. Poslední paprsky slunce ještě dopadly na mou tvář, když jsem za sebou zabouchla dveře a zamknula. Nezabila jsem jej! Stihla jsem si ještě s radostí pomyslet, než jsem v místnosti stála na všech čtyřech.

Jsem hloupá, hloupá. Kořist! Přesně, jak řekl můj bratr! Obyčejná kořist! Ještě hloupější než lidé! Měla jsem moc se zbavit té bolesti. Hloupá! Naivní! Upíromilka! Začala jsem se vztekat v duchu.

Nejspíše takhle se cítí schizofrenik, poznamenal můj bratr z vrchu schodů. Ovšem já neměla sílu. Pod tíhou vlastních myšlenek, které mě najednou zavalily jako velká vlna. Pod tíhou té strašné nenávisti k všemu upírskému a nyní i sama k sobě jsem se zhroutila na zem. Bezmocná. Teď už lov neměl smysl. Odjel.

Ležela jsem na zemi. Poslouchala svůj vnitřní hlas. To lidské jsem téměř necítila. Byl to jen závan. Droboučký vánek myšlenek. Jen špetička lásky, která byla přerušena tou vlnou nenávisti. Rozcupovaná na kousky. Doufej, že byl ten polibek jedovatý, šeptla jsem v duchu sama k sobě. Ale v duchu jsem to věděla. Samozřejmě, že nebyl. Jakékoliv kousnutí. Jakékoli škrábnutí. Možná, i kdybych jen trochu chtěla, tak bych jej otrávila. Ale takhle ne. Protože můj jed byl jedovatý pro všechny - i pro lidi. A můj otec byl taky člověk, ač má matka byla lovkyně.

Nevím, jak dlouho mi to trvalo. Ale nakonec jsem se sebrala. Bratr sešel ze schodů ve chvíli, kdy měl dojem, že je to bezpečné. A drcnul do mě čumákem. Zklamala jsem, šeptla jsem v duchu, tiše a provinile. Ale on se nezlobil. Samozřejmě, že se nezlobil, byl to můj starší brácha, ač jsem se obvykle starala já o něj… měl mě rád a nikdy by mi nic nevyčítal. Musím pryč, oznámila jsem pak jednoduše, zvedla se ze země a odešla. Bratr si jen tiše povzdechnul. Nemyslel na nic než na lítost nad tím, co se stalo. Ale ne proto, že by mu vadilo, že jsem nesplnila jednoduchý úkol. Proto, že mě to zranilo.

<<< Alice Cullen >>>

„Neboj se, Alice, on se vrátí,“ uklidňoval mě Jasper už poněkolikáté. Ale já byla stále stejně neklidná.

„Já ho stále nevidím.“ Přešlapovala jsem po místnosti. Mé vize o Edwardově budoucnosti zmizely ve chvíli, kdy se rozhodl jít s ní do lesa. Všichni jsme věděli, že ona není obyčejný člověk. Nevěděla jsem kdo je, ale její přítomnost nemohla věštit nic dobrého. Ne, když jsem jí neviděla. Když jsem někoho neviděla, tak to nebylo dobré. A když jsem kvůli někomu neviděla naši rodinu, tak to bylo dokonce velice špatné.

„Vrátí se,“ řekl Jasper. O jeho slovech jsem však pochybovala. Nyní. A ještě několikrát před tím. Bez vidění budoucnosti to bylo hrozné. Začala jsem si uvědomovat, jak jsem na své schopnosti závislá. Jak moc jí potřebuji.

Co když ne? zeptala jsem se pouze očima, když jsem se posadila k Jasperovi na gauč. Byla jsem na pokraji šílenství. A to jen kvůli ní!

„Co by se mu mohlo stát?“ zeptal se Jasper naprosto logicky. Což mě trochu uklidnilo. Ano, byla to pravda. Jsme upíři. Upíři, které přece může zabít jen jiný upír. Jsme nesmrtelní. Tak proč tolik vyšiluji? Nějaká holka nás přece nemůže ohrozit. A ona není upír! A pak jsem jej konečně zahlédla. Za chvíli bude doma. Oddechla jsem si a usmála se.

„Už jede domů,“ oznámila jsem s úsměvem na tváři.

„No vidíš, Alice. Občas děláš z komára velblouda,“ pousmál se Jasper žertovně. Ano, někdy nejspíše vážně běsním kvůli zbytečnostem. Tak ji jednoduše nevidím, no a? Ona pro nás nemůže být nebezpečná.