Vampire stories - Titulní strana » Miluji tě, ale musím tě zničit! - Setkání

Konečně byl čas oběda. Měla jsem již hlad jako vlk – nebo spíše jako tygr, kdybych měla být přesná – a tak jsem si pospíšila do jídelny, kde jsem se usadila ke stolu společně s otravnou Jessicou, tichou Angelou i poměrně milým Erickem. V každém případě, klidný oběd mi dopřán nebyl.

Brzy jsem si totiž všimla pětice osob, která seděla u nedalekého stolu, a tiše si povídali, přičemž jídla se téměř ani nedotknuli. Byla mezi nimi i ona elfka. „Kdo jsou oni?“ zeptala jsem se tiše Jessicy, která hned věděla, nač se ptám.

„Edward, Emmet a Alice Cullenovi a Rosalie a Jasper Haleovi. Všichni žijí u doktora Cullena a jeho ženy,“ vysvětlila a já si pořádně prohlédla všechny u onoho stolu, ač jsem se snažila působit co nejméně nápadně. Všichni bledí… všichni zlatoocí… Elfku označila Jessica za Alice, ten vedle ní se jmenoval očividně Jasper, pak taktéž velký a svalnatý Emmet, blondýnka Rosalie a nakonec Edward, jehož hluboké oči si mě zkoumavě prohlížely.

Nevypadají jako obyčejní lidé… ale ne, nemůžou to být upíři. Upíři jsou bezcitná stvoření… krvelačné příšery s kůží z mramoru, pomyslela jsem si, avšak když jsem je sledovala, poznala jsem, že s tím obyčejným lidstvím to nebude vůbec slavné – Jasperovy ruce byly pokryty mnoha měsíčky, otisky zubů.

Ovšem pak jsem se probrala, když se všichni do jednoho vydali pryč z jídelny a já jsem se raději rychle snažila dojíst svůj oběd.

„Všem jim to moc sluší, ale neplýtvej na ně energií… všichni spolu chodí – tedy Emmet s Rosalií a Jasper s Alicí. A pro Edwarda očividně není žádná z holek dost hezká,“ odfrkla si Jessica, a já se jemně začervenala, ač jsem si nechtěla připustit, že by se mi opravdu Edward líbil, tak Jessica to očividně viděla za mě. Vyrazila jsem tedy pro jistotu rychle z jídelny přímo na Biologii.

Ovšem problém nastal, už když jsem vešla do dveří. A ve třídě jsem spatřila právě Edwarda. To by však nebyl úplný konec světa, nebýt toho, že vedle něj bylo jediné volné místo. Z nějakého důvodu jsem věděla, že nechci si jít sednout zrovna tam. A brzy se mi to ověřilo. Chlad. Ten chlad, který člověk na takovou dálku neucítí, ale já nejsem člověk. Já ten chlad znám.

Edward je upír. Teď jsem si to už nemohla nepřipustit, ač jsem do poslední chvíle doufala, že to je jinak.  Nádherný upír, napadlo mě bezděky, avšak hned jsem takové myšlenky zahnala. Kámen! Nepřítel! Jen kámen… bez citu… mluvila jsem v duchu sama k sobě, abych si tohle uvědomila, ač nějaká část mě si to nechtěla připustit.

Zvonění. Uvědomila jsem si, že je už hodina a raději jsem se přemohla a posadila jsem se vedle Edwarda, ač ten chlad mě donutil myslet jen na to, abych utekla. Věděla jsem, že bych raději měla školu co nejdříve opustit, avšak to už do třídy vrazil profesor – Úžasné… můj největší nepřítel sedí právě kousek vedle mě. Stačil by mu jediný rychlý pohyb… Prozradil by se? Pomyslela jsem si, a doufala, že nemá důvod mě zabít, ač jsem věděla, že zlikvidovat svědky by mu netrvalo příliš dlouho, kdyby chtěl. A já bych se neproměnila. Nepřežila bych to. Nikdo z této třídy by to nepřežil. Ale ani on sám. Má krev je jedovatá. Lákavá, ale jedovatá. Snažila jsem se působit jako člověk, ale nejspíše jsem byla moc ztuhlá a topící se ve svých myšlenkách. Nesmí vědět, že vím, kdo je. Kdyby věděl, kdo jsem já, tak by mu nedělalo problémy zabít mě i bratra… ne, je jich moc. Musí mě považovat za člověka. Pak bych měla výhodu, pomyslela jsem si, ač v krku jsem měla knedlík. Bratře, pokud tohle přežiju, tak ti to spočítám! Do školy! Větší hloupost bys vymyslet nedokázal! Pomyslela jsem si a ani jsem si neuvědomila, že v těchto myšlenkách jsem se ztratila na celou hodinu.

A tak jsem vyletěla z učebny jako namydlený blesk a běžela rovnou zpět do přijímací kanceláře, kde jsem dala té milé paní papír s podpisy učitelů a chtěla jsem se vytratit, ale pak mě něco napadlo.

„Promiňte, ale nebylo by možné si vyměnit hodinu biologie?“ zeptala jsem se mile, avšak někdo poté otevřel dveře a vstoupil. Vůbec jsem si toho, ale nevšímala a byla jsem dostatečně rozrušená a mimo sebeovládání, že by mě nevyrušil ani meteorit za zadkem.

„Bohužel, máte snad problémy s panem Bannerem?“

„Ne jistě, že ne,“ ujistila jsem jí a zhluboka se nadechla, abych se trochu uklidnila, ale to nepomohlo. Ucítila jsem tu vábivou nasládlou vůni upíra a cítila ten chlad, jenž sebou přinesl. To snad není možné! Pomyslela jsem si, když jsem si uvědomila, že za mnou stojí upír. „Nevadí… nashledanou!“ rozloučila jsem se netrpělivě a rychle jsem vyrazila ven z kanceláře, přičemž jsem si stačila však všimnout toho, že za mnou nebyl nikdo jiný než Edward Cullen. On mě snad sleduje!

Post scriptum: Tato kapitola spíše vypadá jako jednoduché přehození rolí, avšak nebojte se, je to jen zdání. Brzy se naprosto odlepíme od původního díla a dostaneme se k zajímavým zvratům. Zároveň bych ráda poděkovala všem komentujícím za ohlasy - rozhodně pomáhá, když vím, že o tuto povídku stojíte...