Vampire stories - Titulní strana » Miluji tě, ale musím tě zničit! - Deník

Moje kroky mě vedly jasně a cíleně. K místu, kde jsem nebyla od doby, co naši umřeli – či jen zmizeli, nyní jsem si nebyla jistá ničím. Nešlo to již déle odkládat. Musela jsem se dozvědět o své matce více. Ač byl bratr zpátky ve své lidské kůži – a opravdu byl za to rád. Ale oba jsme věděli, že to, co se včera stalo, nebyl žádný přelud. Nebyl to zvláštní sen. Musela jsem jednoduše zjistit veškeré informace o naší rodině.

A brzy jsem byla úspěšná. Knížečka vázaná v kůži vypadala od prvního pohledu velice zajímavě a důležitě a tak jsem chvíli zauvažovala. Mám to otevírat? Nejspíše bych neměla… Ale já se musím dozvědět více! Rozhodla jsem se. Otevřela jsem zaprášenou knížečku, která vypadala starší, než by být měla. Byl to deník. Deník, který měl patřit mé matce. Avšak datum bylo… staré. Nemělo být tak staré. Bylo to již před osmdesáti lety. Chvíli jsem opět zaváhala. Avšak pak jsem se rozhodla, že ať je to tak je, musím to prozkoumat:

Milý deníčku,

Právě jsem tě dostala od rodičů. Nejspíše proto, co se stalo včera večer. Oslavila jsem totiž své patnácté narozeniny a myslím, že matka měla dobrý nápad s tím, že si do tebe budu zapisovat to, co bude pro mě důležité. Abych věděla, jak dále, když se ztratím na svých cestách.

Právě včera jsem se totiž dozvěděla o svém poslání, ale všechno hezky po pořádku. Moje mamka s otcem mě vzali po soumraku ven, do lesa kus od našeho domu. Vlastně to bylo zvláštní… do té doby po setmění nikdy nechodili ven, nebo šli, ale beze mne a pak se vrátili až ráno. Jednoduše jsem je do té doby po setmění neviděla. Mamka mi však slíbila, že mi prozradí proč – a když se setmělo, viděla jsem důvod na vlastní oči. Přímo před mýma očima se totiž matka proměnila v obrovského a vznešeného tygra, a když jsem se podívala na otce, stál tam místo něj velký bílý a chundelatý pes – téměř jako medvěd, řekla bych. Pak jsem si taktéž uvědomila, že bych neměla vidět tak jasně – já totiž taktéž nebyla člověkem… Jsem pes! Bernardýn!

S matkou i otcem se dokážu dorozumívat myšlenkami. Mamka říká, že na jakoukoli vzdálenost mě uslyší a já ji. Vysvětlila mi taktéž základní principy toho, čím jsem, ač s tím začali podrobně až dnes ráno. Jsem lovec upírů – jo, může to znít šíleně, ale copak to, že se měníme ve zvířata ne? Naše drápy i zuby jsou jedovaté – avšak pro všechny, nejen pro lidi a navíc i pro ty, kteří nejsou naší rasy – takže můj jed by mohl být jedovatý i pro matku, ač je to zvláštní. Náš úděl je jednoduchý – musíme vybít všechny upíry, nebo to postihne každého našeho rodu, kdo dovrší patnácti let. Nestárneme. Proto můžeme upíry ničit stále, dokud je všechny nevymýtíme.

Text byl psán matčiným písmem a všechno tomu odporovalo. Má matka měla již osmdesát let? A stejně vypadala stále na dvacet? Nemůžu tomu uvěřit, to je šílené! Pomyslela jsem si, avšak musela jsem číst dál, mohla bych se dozvědět něco důležitého.

Mamka se nevrátila z lovu v Kanadě. Její myšlenky nejsou slyšet, avšak otec tvrdí, že není jisté, že zemřela. Ovšem i tak mám hrozný strach. Hodlá se vydat jí hledat a mě dal na starosti i knihu rodu mé matky, kterou měla schovanou. Pečlivě jí uschovám a budu se o ni starat. Vím, že ač mým očím určena není a nejspíše nikdy nebude, vzhledem k tomu, že patřím k psům a ne k tygrům, jednoho dne jí musím předat dědici matčina rodu. Je to důležité, protože obsahuje informace o něčem, co nás všechny lovce sjednocuje, ovšem více mi k tomu neřekl – sám prý neví, protože mu mnoho matka neřekla a to je prý vše, co zatím potřebuji vědět.

Všechny zápisy pak byly všechny obdobné… šlo o to, že matka nějakou dobu cestovala, avšak pak mě zaujala série zápisků, které jsem sice neměla nejspíše číst, protože tohle už bylo dosti osobní, ale jednoduše jsem musela, zvědavost mi nedala…

Dnes jsem potkala toho nejskvělejšího muže na světě. Jmenuje se John a potkali jsme se na plese… Opravdu jsem se do něj bláznivě zamilovala. Je to můj princ na bílém koni. Ale nevím, jak mu můžu říci, že jsem lovkyně upírů?

Včera jsem potají špehovala mého Johna. A měla jsem důvod, vykračoval si to v noci tou temnou uličkou… a brzy se před ním objevil ten upír! Jen se usmál a chtěl jej zabít, ale já jsem byla rychlejší. Zatnula jsem do něj zuby a pak jsem měla vítězství téměř jisté. Jak ten byl vyděšený… Nejspíše většina upírů ještě o nás neví, protože na mě koukal jako na zjevení, než jsem jej roztrhala, a když John zmizel a já se proměnila zpět v člověka, spálila jsem toho hnusného krvelačného tvora na prach.

Když jsem dneska potkala svého Johna a všechno mu vysvětlila, vůbec se nevylekal. Prý jsem jeho anděl! Miluje mě! Opravdu mě miluje, ač nejsem obyčejným člověkem! A hlavně… já jej miluji taktéž, takže spolu zůstaneme… napořád.

Dále zápisy pokračovaly s tím, že líčila všechny své další dny… psala si opravdu pravidelně do deníku a já raději ty záznamy přeskakovala, až jsem se dostala k tomu poslednímu, jenž byl napsán týden před zmizením našich rodičů.

Dnes jsem se rozhodla, že pro děti takový život nechci. Nesmím nechat děti vyrůst s tím, že budou navždy prokletí. Nechci, aby se někdy museli dozvědět o tom, že nepatří mezi obyčejné lidi. Chci, aby mohli žít šťastně jako děti, ne jako zabijáci upírů. Když vidím, jak rychle rostou – tak, že už oba vypadají téměř jako dospělí, chce se mi nad tím brečet. Ne, tohle se nemá dít. Měli zůstat dětmi, ne se měnit každý den v dospělé lovce. Bojím se dne, kdy spatří svůj kožich… a tak jsem začala pronásledovat upíry. Moc mi to nejde, ale polepším se. Pro ně to zvládnu. Avšak něco mi dělá starosti. Je tady někde jedna upírka, kterou vídám téměř každou noc, ač jen co mě vyhledá, zase zmizí. Vypadá vždy velice rozzuřeně, ač nechápu, jak takové emoce může něco jako necitlivý kus kamene cítit. Stvůry bez duše! Nic jiného nejsou. Myslím si však, že jde po mně. Ta upírka mě loví, stejně jako já každou noc lovím její druhy… A proto musím jít, odejít z domu. A to brzy. Pokud by věděla o dětech, ublíží jim a já cítím, jako bych svou rodinu už nedokázala ochránit. Thomas s Bellou se však o sebe postarají. A pokud svůj úděl nevykonám do doby, než bude Thomasovi patnáct, uslyší mé volání, uslyší můj hlas a přijde společně s Bellou za námi s tím, že se bude moci bránit sám.

Poslední zápis jsem si znovu přečetla… Chtěla, abychom jí našli. Chtěla, aby se Thomas nemusel měnit. Musela jsem se rozejít za bratrem, ač jsem byla ztuhlá z toho posedávání. Musela jsem se jej na to zeptat.

„Thomasi?“ zeptala jsem se.

„Jo, jsem tady,“ zamumlal bratr, stále zavřený ve svém pokoji.

„Jen… neslyšel jsi náhodou… včera večer, víš… nějaký hlas?“ zeptala jsem se jej opatrně.

„Ne, proč?“ zeptal se mě a otevřel dveře. Položila jsem mu do ruky zápisník a ukázala na poslední zápis mé matky. „To znamená…“ začal.

„Ano, mamka umřela, aby nás ochránila. Chtěla ti pomoci se s tím vyrovnat či vůbec zabránit tomu, aby k tomuto došlo… ale umřela,“ dořekla jsem. Najednou jsem pocítila nepříjemný pocit v hrudi a přidržela jsem se, abych neupadla. Ano, už dlouhou dobu jsem tak nějak věděla, že naši nežijí. Ale teď to bylo definitivní – ten hlas jde přece slyšet na jakoukoli vzdálenost. „Slunce zlo nespálí, i ve dne je nebezpečí všude,“ řekla jsem potichoučku, jen pro sebe, poslední větu, kterou mi matka řekla. Konečně jsem mohla pochopit, co matka tou větou myslela, co to vlastně znamená – Upíři mohou na slunce! Uvědomila jsem si to, avšak z hrůzných myšlenek mě vytrhl můj bratr.

„Co to znamená?“ zeptal se mě.

„Co myslíš?“ zeptala jsem se udiveně.

„No, co jsi to říkala… to, že slunce zlo nespálí, nebo tak nějak,“ odpověděl. Nechápala jsem, jak to mohl slyšet.

„Slyším daleko lépe, stejně jako dobře vidím a jsem rychlejší,“ odpověděl mi. „Nejspíše nějaká psí věc,“ zamumlal pak, jako by se sám snažil své nadšení zmírnit.

„Cože? Ale to není férové,“ zamračila jsem se, protože jsem vždy chtěla být výjimečná. A mít zdokonalené smysly a být silnější? Kdo by to nebral! Ovšem očividně jeden takový stál přede mnou.

„To je… takové prokletí bych ale nepřál nikomu,“ zamračil se na mě – ano, vypadá to, že můj bratr se zbláznil, pomyslela jsem si a protočila oči.

„Sakra, Thomasi… přestaň vše vidět černě. Vždyť to je dar, žádné prokletí! Jsi výjimečný, máš super schopnosti, jsi jedovatý a můžeš zabíjet upíry!“ řekla jsem a zatřásla s ním. Jak si jen všichni můžou myslet, že to je nějaké prokletí? Vždyť je to nejlepší, co nás mohlo v životě potkat!

„Upíry?“ zamračil se na mě a já mu musela ukázat i zbytek deníku, který během chvíle přelouskal.

„A toto je, co? Další psí věc?“ zeptala jsem se, když během chviličky měl pročteny všechny důležité zápisky.

„Nejspíše ano, ani nevím,“ usmál se nevinně. „Avšak koukni na to, za tři roky, budeš taky prokletá, pak uvidíme, jak se ti to bude zamlouvat, se s blechami v kožichu prohánět po nocích,“ dodal pak.

„Ty máš blechy?“ zamračila jsem se na něj, ale v duchu jsem se radovala – má pravdu, pokud mám něco po matce, tak jistě se taktéž již brzy stanu lovcem! Budu jako můj bratr a má matka, budu moci ochraňovat lidi a hlavně… budu moci pomstít svou matku! A budu moci žít na věky věků… A kdo by nechtěl nestárnout, že?