Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Pravá láska má navrch - 7. kapitola

Pohled Jaspera – honosný dům Cullenových asi o měsíc později

Alice mi poslední dobou připadala spokojená. Bylo to divné, stále jsme se hádali, ale najednou jako by naše hádky byli mírnější. Něco se stalo, cítil jsem to z jejich emocí. Dost často je pryč, a když se vrací domů, je spokojená. Štve mě to. Poslední dobou čím dál víc. Něco nebo možná někoho předenou tají. Nejvíc mě, ale štve to, že mi lže.

„Kampak jdeš?“ zeptal jsem se, když se snažila nenápadně zmizet z domu, měla na sobě rudé šaty a vlasy měla pořádně nagelované. Cožpak neviděla, že jí zarazím? Nebo co? To už její dar nefunguje, nebo na mě úplně kašle?

„To ti může být jedno,“ řekla naštvaně, hned na to jsem vstal a pokusil jsem se jí chytit za ruku, věděla o tom a tak mi uhnula.

„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se jí nechápavě.

„To, že jdu ven, stejně bys se mnou nešel,“ řekla jako by nic.

„Tak proč nejdeš s Rose nebo Esmé?“ zeptal jsem se vážně.

„Protože jsou, ty pitomče, na lovu!“ zakřičela na mě naštvaně. Věděl jsem to, ale zajímalo mě to. Kdyby jim řekla, že chce někam jít, šly by s ní. „Tak a já jdu,“ dodala klidněji a po chvíli jsem už slyšel odjíždět její auto. Zůstal jsem doma sám. Co se mezi námi změnilo? Kam zmizeli všechny naše hádky? Kam se náš vztah žene? A proč, proč mi nechce nic říct? Proč všechno tak mlží?

Mám tady zůstat nebo odejít? Co pro ni po tom všem jsem? Hračka nebo muž? Zátěž nebo láska?

A pak mi to všechno došlo. Nemůžu tady zůstat. Ne teď. Vyběhl jsem do našeho pokoje, byly otevřené dveře do šatny, v ní bylo poházené oblečení. Nevěděla, co si má vzít na sebe.

Vytáhl jsem z přihrádky ve psacím stole papír.

Propiskou jsem se na něj rozhodl načmárat krátký vzkaz. Chvíli jsem nevěděl, co přesně mám napsat, ale pak mi vytanuli na mysli slova, nebo spíš přísloví, které používala má nejlepší kamarádka. Bez lásky se nedá žít.

To bylo to, co jsem načmáral na papír, ale věděl jsem, že to nic nevysvětlí a tak jsem vynechal dva řádky a pokračoval jsem ve vzkazu nebo možná spíše v dopisu.

Poslední dobou netuším, jestli mě miluješ. Ignoruješ mě a já už nevím, co ke mně cítíš. Miluji tě, ale je tohle, Zarazil jsem se. Jak bych měl pokračovat? Že tohle není život, po kterém toužím? A má vůbec psát tenhle dopis, když už to Alice určitě viděla v mé budoucnosti.

Ano má smysl to psát. Potřebuji to vidět černé na bílém.

Miluji tě, ale tohle, přečetl jsem si poslední větu a věděl jsem jak navázat. Tohle není to, co od života chci. Věčné hádky mě už nebaví a ty mě ignoruješ. Každý den, každou sekundu našeho společného bystí. Nikdy tě najímala má minulost. Mé sny, mé touhy.

Jsi sobec, teprve teď mi to došlo. Myslíš, jen na své štěstí, na to jak být šťastná, ale nemyslíš na to, jak bychom mohli být šťastní spolu. Zhluboka jsem se nadechl, přesně to vyjadřovalo mé pocity, až mě to trošku děsilo.

Až na to přijdeš, budeš vědět, kde mě najít, už jednou jsi to dokázala. S láskou Jasper. Nevěděl jsem, jestli má náš vztah ještě šanci, ale je to má žena a já jí chtěl dát možnost to vše zpravit, když bude chtít. Abychom zase byli Alice a Jasper. Ten usměvavý nerozlučný pár, kterým jsme kdysi byli.

Ten kus papíru jsem přehnul v půlce. Ve stole jsem našel obálku a do ní jsem jí vložil. Následně jsem na obálku napsal jedno jediné slovo. Alici. A pak nadešel čas, abych odešel. Opustil tento dům a pokusil se dát alespoň trochu dohromady. Vzal jsem si doklady s peněženou. Žádné kreditky ani auto, bylo mi jasné, že by se mě pokusil Carlisle najít. Vyšel jsem před dům a začal jsem přemýšlet, kam bych mohl jít. Jako první možnost mě napadl New York, ale popravdě, tam byla Alice smažená, vařená, takže to nepřipadalo v úvahu. A pak mi to došlo. Jméno tak poetické, že lepší místo pro upíra nemůže existovat. Cožpak nejsme tvorové Temnoty? Možná jsme si vybrali stranu Světla, ale to nic nemění na tom, že jsme stvůry.

Proto jsem se rozhodl odejít do Los Angels. Do města padlých andělů.