Jedno děvče je předurčeno stát se démonem, ale to až poté, co zemře. Její smrt bude náhlá... Když se probudí, stane se z ní démon, velice krásný démon, který vábí muže do svých sítí. Svede a zabije... Co se ale stane jednoho dne, když svedený muž vlastně bude druh démona, kterého nezná a daruje jí černou růži?
22.04.2015 (17:54), TerryS • Povidky » Na pokračování, komentováno 1×, zobrazeno 762×
Pohled Kate
Falls Will, malé městečko, tedy zapadákov na jihu Ameriky. Nesnáším tohle město! Není tady nic zajímavého, je mi jasné, že tady zůstanu do konce života, jako moje mamka, která se nikdy neodvážila opustit tuto díru. Ano, městečko je to malebné, na můj vkus ale moc malé a lidé jsou tady až moc milý?
Ne, jen se navzájem pomlouvají a předhánějí se v tom, kdo má větší auto, lepší dům a krásnější děti. Je mi z toho na nic, ale co můžu dělat? Nechci svou mámu opustit, už jen z toho důvodu, že jsem to jediné, co má.
Můj otec zemřel na služební cestě, když se vracel domů, měl autohavárii, bylo mi deset.
Od té doby o něm máma nemluví. Vidím ji každý večer, jak si povídá s pokrčenou fotkou u krbu. Babička je z toho nešťastná, už je to sedm let a máma se přes to nepřenesla, vím, zní to hrozivě, ale jedno dne to přece musí přestat - chci, aby zase začala žít!
Otevřela jsem domovní dveře a pomalým krokem jsem překročila práh domu, měla jsem v plánu nějak šetrně mámě oznámit, že dnes večer pořádá moje nejlepší kamarádka narozeninovou párty. Zrovna stála v kuchyni a vařila, stihla při tom sledovat pořad: Jemie vaří doma. Povzdechla jsem si a hodila svou otrhanou tašku za dveře blízko věšáku na kabáty. Vrtkavým a ne zrovna odhodlaným krokem jsem za ní zamířila.
„Ahoj, Kate, nejsi doma nějak brzo?" podívala se na mne svýma hnědýma očima, které jsem po ní bohužel nezdědila. Mám oči po tatínkovi, alespoň to mi po sobě nechal. Zelené oči, ve kterých se vždy zablýskne, když na něco přijdu.
„Odpadla nám biologie," vysvětlila jsem a sedla si na linku. Vzala si z ošatky jabko a zakousla se do něj.
„Neseď mi na lince… A nejez! Bude oběd," zamračila se na mne máma, protočila jsem oči a seskočila.
„Mami?" začala jsem velice nejistě. Ona přestala krájet kuřecí maso a nejistě na mě pohlédla. Takový pohled u ní většinou znamená: Nevím, co chceš, ale už teď je to zamítnuté!
„Charlie má dneska narozeniny, a tak… no… pořádá menší akci," lezlo ze mne, jak z chlupaté deky.
„To je sice možné, ale znáš pravidla. Nechci tě už znovu vidět opilou, Kate. Je ti teprve sedmnáct, chci říct… Prostě ne!" rozhodla a svá slova stvrdila tak, že nůž zabodla do dřevěného prkýnka.
„Maminko, maminečko… Prosím, je to moje nejlepší kamarádka a já… Nemůžu nepřijít, bylo by to divné, tak mě alespoň trochu pochop," škemrala jsem a zamrkala na ní.
„Já nevím…" Je nalomená, mám vyhráno!
„Ale slib mi, že se neopiješ a nic jiného," pohrozila mi ukazováčkem. Radostně jsem přikývla a spontánně ji objala.
„Děkuju!" vykřikla jsem a rychle utíkala do svého pokoje, který byl v patře. Rozrazila jsem dveře a zasedla za svůj dřevěný stůl, kde jsem měla velké zrcadlo. Viděla jsem v něm dívku s hnědými kudrnatýma vlasama a zelenýma očima, které momentálně svítily jako irské čtyřlístky štěstí.
Z košíku, který jsem měla pod stolem, jsem si vytáhla kosmetickou taštičku - tedy v mém případě tašku. Nahmatala jsem v ní řasenku, oční linky a stíny. Pousmála jsem se a zadívala se do zrcadla před sebou, samozřejmě jsem během toho stihla vytočit kamarádku.
„Tak co Kate Sangre? Opovaž se říct, že nepřijdeš!" vyhrkla ze sebe místo pozdravu.
„Jdu, jdu a jdu!" rozkřikla jsem se.
„Super, super a ještě jednou super! Mám pro tebe dobré zprávy, víš jak je ten kluk ze čtvrťáku, který se ti líbí…"
„Myslíš hnědé vlasy, modré oči a vypracovaná postava? Jo, vím, o kom mluvíš," na chvíli jsem se zasnila.
„No, tak přesně ten taky přijde!" Rozzářila jsem se, večer se zdá být lepší a lepší. Jelikož jsem jí slíbila, že jí pomůžu s přípravami, musela jsem vyrazit z mého domu už za hodinu, po tom, co jsme se s ní bavila o panu Božském, mám takové tušení, že mu dala tu přezdívku jenom proto, že se teď dívá na Sex ve městě, no, já ji neodsuzuju, je to super seriál.
Pokyny alá dávej si pozor, nepij a hlavně si dávej pozor na kluky ve svém věku… Snad nemusím zmiňovat, že jsem si to poslechla snad stokrát, než jsem opustila tento dům.
Otevřely se bílé dveře, za kterými stála usměvavá Charlie, dlouhé světle hnědé vlasy jí splývaly po ramenou a hnědé oči se na mne usmívaly. Beze slova mě chytla za paži a vtáhla do domu. Když o tom tak uvažuju, nikdy před tím jsem neviděla její dům tak uklizený. A to je co říct, jelikož její máma je na pořádek velice přísná.
Spolu jsme dodělaly poslední úpravy, výzdoba byla úžasná, na stolech byl samozřejmě nealkoholický punč, který dřív, nebo později někdo něčím řízne. Poprosili jsme Andyho - přítele Charlie. Milý kluk, má podobnou povahu, jako kamarádka.
„Charlie," oslovila jsem jí, když jsme vyhlížely z okna první hosty, jak si to pomalým krokem šinou do domu. Otočila se na mne.
„Jelikož jsem tvoje nejlepší kamarádka, musím ti popřát, jako první…"
„Andy tě už předběhl," vysmívala se mi. Zamračila jsem se, ale nechala tuhle poznámku být. Natáhla jsem k ní ruku a říkala ty věci, které se mají říkat: Hodně štěstí, zdraví… Písničku jsem jí k tomu nezazpívala. Podala jsem jí malou krabičku do ruky, byl to stříbrný náramek s černými kamínky. Nad dárkem se jí opět rozzářily oči a pevně mě chytla do náručí.
„Děkuju!" vypískla. V ten moment zazvonili první hosté. Zapla jsem jí náramek a společně jsme si to mířily ke dveřím. Na prahu stála Kelly a spol, sice tu holku nemám ráda, ale Charlie ano, takže ji musím akceptovat. Měla na sobě zlatavě hnědé šaty, které málem nešly vidět na její opálené pokožce - nevěřím tomu, že to způsobilo sluníčko.
„Kelly," falešně jsem se na ní usmála. Ona mi věnovala stejný úsměv. Když prošla dveřmi a stála k nám zády zaksychtila jsem se. Charlie do mě něžně šťouchla loktem.
O pár hodin později jsem stála u jednoho stolku a popíjela s Johnem - to je ten můj vysněný idol. Během povídání si, jsem zjistila, že je to naprostý kretén, který nedokáže mluvit o ničem jiném, než o sobě, počkat, nebo o fotbale, kde je kapitán. Asi po půlhodině jsem měla chuť kopnout ho do zadku, napít se čisté vodky a jít domů, to bych ale Charlie neudělala.
„Johne, nezlob se, ale za chvíli už asi půjdu domů," šeptla jsem, kopla do sebe řízlý punč a mířila si to od něj, co nejdál to šlo. U dalšího stolu jsem narazila na Lucy, milá pohodová holka, i když její barva vlasů někdy odpovídá její inteligenci - tím samozřejmě nechci urážet blondýny, bohužel, v tomto případě tomu tak je.
„Jak vidím, John už tě nebere," usmála se na mě. Zavrtěla jsem hlavou a opřela se o lokty. „Jsi moc náročná," zhodnotila mne.
„Já?" podivila jsem se. „Kdes na to přišla," zavrtěla jsem nad tím hlavou.
„No, ne nadarmo se ti říká Ledová královna…"
„Ledová královna? Proč, proč se mi tak říká?" zamračila jsem se na ní. Lucy se napila svého pití a pohlédla na mne trochu se strachem.
„Ty to nevíš? U kluků na naší škole máš takovou přezdívku," pokrčila rameny.
„Já, já nejsem ledová královna," křikla jsem na ní. Samozřejmě, že to nemělo tu správnou dramatičnost, jelikož mě jednoduše přehlušila hudba. Naštvaným krokem jsem si to zamířila k Charlie, která seděla na sedačce společně s Andym.
„Andy," oslovila jsem ho svým nejvážnějším tónem, který jsem dokázala. „Je pravda, že mi kluci ve škole říkají Ledová královna?" nakrčila jsem čelo, založila si ruce a jemně podupávala nohou. On nahlas polknul.
„Já ti tak neříkám," ohradil se. Naštvaně jsem si povzdechla a sedla si k nim.
„Proč mi tak říkají?" Charlie mě soucitně hladila po zádech.
„Naznají tě… Myslí si, že si o sobě moc myslíš. Ještě nikdy jsi totiž nebyla na rande s žádným z nich," vysvětloval jednoduše a napil se piva, které stálo před ním.
Se jištěním, že jsem ve škole proslulá, jako Ledová královna jsem se zvedla z křesla. „Asi už půjdu, nebude ti to vadit?" pohlédla jsem na kamarádku. Jen zavrtěla hlavou.
„Stejně už je pozdě, je něco kolem tří ráno," zasmála se a zvedla se zároveň se mnou. Vydala jsem se k domovním dveřím, jelikož jsem nebyla opilá, nedělalo mi problém, jít rovně po chodníku. Řekla jsem si, že by nebylo špatné vzít to menší zkratkou, přes parčík.
Na tuto roční dobu byla nepřiměřená zima, na stromě houkala sova, zřejmě už byla v posledním tažení, na obloze zářilo pár hvězd a skoro žlutý měsíc, který mi svítil na cestu.
Uslyšela jsem menší šustění, kroky. Srdce mi zrychlilo, ale já si uvědomila, že se chovám naprosto hloupě. Tady to je Falls Will, pravda, jednou se tady stalo přepadení, ale to bylo jen a pouze v divadelním představení. Závěr mé úvahy - neměla bych se dívat na filmy.
O chvíli později jsem za sebou uslyšela znovu ty zvláštní kroky. Tentokrát jsem se už ohlédla. Uleveně jsem vydechla vzduch z plic, byl to jen John, zřejmě si řekl, že také půjde zkratkou. Vypadal celkem malátně.
„Počkej," křikl na mne. Zastavila jsem se a čekala, než ke mně dosti neobratně dojde.
„Proč ses za mnou plížil?" usmála jsem se na něj. On jen pokrčil rameny. A hodil po mně svůj neodolatelný úsměv, jak jsem dnes zjistila, je to jeho přednost. Ale jeho mozek velikosti hrášku mu to celkem kazí.
„Chtěl jsem tě vyděsit," zasmál se. „Víš, ale nakonec jsem si řekl, že když mě uvidíš, bude to větší zábava…" prohlásil vážně, v jeho očích se nepatřičně zalesklo.
„Když tě uvidím?" zopakovala jsem po něm nechápavě a nadzvedla jedno obočí.
„Kdo může říct, že se vyspal s Ledovou královnou?" prohodil, jako by se mnou bavil o počasí.
„Myslím, že jsi opilý," prohlásila jsem vážně a založila si ruce na hrudi, upřímně na opilecké kecy jsem zrovna teď náladu neměla.
„Ano, to jsem, a to mi právě dodává odvahu, ledovče," vyslovil poslední slovo velice ostře. Řekla jsem si, že je nevyšší čas se od něj vzdálit.
„Měl by ses jít vyspat," odfrkla jsem si a dala se znovu do pohybu, to mě chytil za jednu paži.
„Pusť mě!" Snažila jsem se mu vysmeknout, on mě samozřejmě nenechal, kdo by se byl divil, když je to fotbalový kapitán, jak nejednou připomněl.
„Johne, pusť… bolí to!" řekla jsem vážně, věděla jsem, že zítra budu mít na paži spoustu modřin od toho, jak mě pevně držel. „Johne," zopakovala jsem, ale on to nebral na vědomí. Kopla jsem ho do holeně, chtěla jsem i výš, ale to už mě zarazil.
„Ty děvko," přecedil skrz zaťaté zuby a hodil se mnou o zem.
Hlava mi narazila na pařez a já cítila, že mi teče krev. Mám zřejmě otřes mozku, jelikož se mi před očima dělaly mžitky, protřela jsem si oči a chtěla si sednout, ale to mě jeho silná paže zatlačila zpátky na zem, tentokrát naštěstí ne na ten hrozný pařez.
Cítila jsem neuvěřitelný strach, něco ve mně neuvěřitelně řvalo - vřískalo. Pokaždé, co jsem se nadechla jsem cítila hlínu a krev, železo smíchané se solí. Z těchto pachů se mi chtělo zvracet.
Snažila jsem se do něj kopat, křičela jsem tak, aby mě někdo slyšel a pomohl mi, nic, jako by byl celý svět naprosto hluchý. Po chvíli už nesnesl mé prosby a jednu mi vrazil, chytla jsem se za čelist. Pevně mě chytil pod krkem.
„Jak se ti to líbí, ledová královno?" zeptal se mne poněkud slizkým hlasem. Musela jsem si rozkousnout ret, nebo si kousnout do jazyka, jelikož mi momentálně tekl po bradě pramínek rubínové krve, nemohla jsem ani nic říct.
Proč tady nikdo nejde? Proč mě nikdo neslyšel vřískat? Za několik sekund mi přetáhl přes hlavu tričko, rána na hlavě zapříčinila to, že jsem neodporovala, byla jsem asi polomrtvá, nemohla jsem nijak reagovat. Nemohla jsem nijak reagovat ani na to, když ze mne strhl sukni a viděl mne nahou. Ztrácela jsem vědomí.
„Prober se!" šeptl mi do ucha, ano, tady to mě probralo, po celém těle mi z jeho hlasu naskákala husí kůže.
„Prosím," špitla jsem.
„Čekáš na konec show? Věř mi, že se ti bude líbit, nejlepší a také poslední noc tvého života, nikdo nevěřil, že tě dostanu," zasmál se a já cítila, jak do mě vnik.
Pohyboval se ve mně velice tvrdě, střídavě zatínal nehty do mé kůže. Po tváři se mi kutálely slzy. Po chvíli držel obě dvě mé ruce nad hlavou, i když to bylo zbytečné, jelikož jsem se nemohla bránit. Ta rána, co mi způsobil pád, byla zřejmě větší, než jsem si prvně myslela. Prudce přirážel, ale já už to necítila. Necítila jsem naprosto nic. Vlastně, ano cítila, cítila jsem, to, jak mi po tom všem přejel břitvou po krku, nemohla jsem dýchat, rána mě pálila a já nemohla křičet.
TerryS z rubriky: Povidky » Na pokračování
Diskuse pro článek The Black Rose: 1. kapitola:
1. Admin
25.04.2015 [18:20]
Sakra fix, holka... Ten konec byl vážně dost morbidní!
Chudák holka... Vážně, takhle dopadnout.
Doufám, že tomu hajzlovi někdo nakope prdel!!
Přidat komentář:
