Vampire stories - Titulní strana » Elementum Quintum

Náš svět je výtvorem čtyř elementů, to ví každé malé dítě. Matka Země a její tři potomci - Voda, Oheň a Vzduch. A tito čtyři před časem dávno minulým stvořili planetku, kterou nazvali právě podle matky - Země. To vše je dnes již známo, ovšem málokdo ví, že kdysi, v dávné minulosti, existoval ještě jeden element. Dcera Země, sestry Vody, Ohně a Vzduchu, ta neměla jméno, nebo spíše, neměla takové, které by se zachovalo. Nejspíše proto, že už to bylo tak dávno. Ovšem lidé Ji dali mnoho jmen zapsaných v historii, v dějinách času. Ale málokdo ví, že to byla zrovna Ona - Pátý element.

Protože tehdy, když lidé začali chodit po světě, chtěla se jít taktéž podívat na povrch. Prožít život mezi lidmi. Vždyť v nekonečném Vesmíru pro ni stejně nebylo mnoho práce. A tak dostala podobu člověka. Velmi krásné lidské dívky, avšak ještě než odešla z nekonečného panství své matky, svých bratří a sestry, ještě tehdy jí Země pověděla: „Pokud budeš někdy něco potřebovat, u každého z nás budeš mít uschováno jedno přání. Každý z nás ti dá jeden dar, díky kterému budeš moci mezi lidmi vyniknout.“

A tak se dívka vydala do hmotného světa lidí. Radovala se ze všeho, co na Zemi bylo, protože objevovala stále hlouběji a hlouběji moc své rodiny - věčnou moc jejích bratří, matky a sestry. A tak přišla k lidem, do jedné z vesnic, která byla plna těchto úžasných tvorů, jichž byla nyní sestrou. A nějakou dobu žila opravdu spokojený lidský život. Na kraji lesíka, v malé chatrči, žijíc z darů své matky Země a jejich sourozenců.

Ovšem pak se zamilovala. Do člověka. Dle ní nejkrásnějšího lidského mládence, který kdy mohl chodit po světě. Ovšem… on se o ni nezajímal. Nevšímal si jí, na první pohled nemajetné dívky z chatrče na kraji lesa. I přes její krásu, ona pro něj nebyla dost dobrá. A dívka si brzy zjistila proč.

Onen muž měl již jinou dívku. Taktéž velmi krásnou. Ale taktéž bohatou a dle zdejších lidí to byla žena, která v běhu překonala nejlepšího běžce, prý byla rychlá jako statný oř a nikdo ji nemohl porazit. A tak šla dívka na kopec za svým bratrem Vzduchem.

„Můj drahý Větře,“ zvolala, „prosím tě můj bratře. Vím již, oč tě žádat; chci rychlost větru střádat. Děj mi schopnost tvou, dej mi rychlost svou,“ pronesla směrem k oblakům a vzduch kolem ní se zavířil.

„Opravdu je to tím, co chceš, sestřičko má lidská? Po rychlosti větru, se ti vážně stýská?“ optal se Vzduch, když její přání zaslechl. Netěšilo jej to, ač slíbil svou pomoc a již sestru odmítnout nemohl.

„Ano bratře, je to přání mé a víc již po tobě žádáno nebude,“ odpověděla dívka sebejistě. A tak jí dal Vzduch schopnost, kterou do té doby měl jen on - rychlost takovou, kterou měl jen vítr při svém putování po světě. A dívka se vydala zpět, aby vyzvala svou sokyni na závod.

A s přehledem ji porazila. A tehdy si jí chlapec začal všímat. Ovšem druhá dívka se nehodlala vzdát. Rozhodla se, že si dají ještě jeden závod. A nakonec se rozhodlo. Ta, která přeplave dříve dravou řeku, jen ta se stane ženou onoho muže. A dívka se rozhodla nenechat nic náhodě. Ještě před závodem vyrazila směrem k řece a zvolala na svou sestru, Vodu.

„Vodo, sestro moje drahá,“ oslovila neviditelnou sílu, o jejíž přítomnosti však moc dobře věděla. „Přišla jsem tě o dar žádat. Slíbila si pomoc svou, dej mi prosím výdrž tvou,“ pronesla pak jen tak do prostoru - ovšem Voda ji slyšela.

„Jak si přeješ, sestřičko. Ale dávej pozor - aspoň maličko,“ odpověděla jí sestra mile, a dívka byla spokojená. To, že její kůže jemně vybledla, téměř nezpozorovala a to, že vzduch v jejích plicích se stal nepotřebným si ani neuvědomila, dokud se druhý den nedala do závodu.

Počasí nebylo přívětivé, ale jí to nevadilo, stejně jako jí nedělal starosti silný proud. S vlnami bojovala téměř bez pocitu námahy a kvůli nepotřebě dýchat se nemohla utopit. A proto vyhrála. Přeplavala řeku a i přes to, že se její sokyně moc snažila, stejné štěstí neměla. Ale to štěstí, které měla, jí zachránilo život před tím, aby sama utonula.

Dívka si vzala svého vysněného muže a žili by šťastně až na věky, kdyby vesnici nenapadli cizí lidé, kteří si ji chtěli podmanit. Každý byl v ohrožení. Vesničané se bránili, ovšem proti přesile neměli šanci. A mladá žena, která zůstávala stále stejně krásná, jelikož nestárla jakožto jeden z pěti elementů, se rozhodla využít předposledního daru, aby lidem z její vesnice pomohla. A tak se rozhodla promluvit si s matkou.

„Matko, moje drahá Země, slíbila jsi daru pro mě, proto žádám, matko snažně, o tvou sílu, sílu Země,“ zvolala a odpovědi se jí dostalo ve chvíli.

„Vážně si to přeješ, dcero? Važ moudře, zda moje věno, hodláš takto použít. Síla se dá zneužít,“ odpověděla Země, obávajíc se výsledku tohoto počínání její dcery.

„Neboj se, matko, jen to je přání mé a zneužito tvé moci nebude,“ slíbila žena a tak získala dle svého přání sílu, jakou jen Země mohla mít. Sílu zemětřesení a skal. A s tou byla neporazitelná, proto se vydala do bitvy, aby zachránila svého muže i všechny ostatní lidi z vesnice.

Nikdo se jí nevyrovnal. Žádný smrtelník neměl dary elementů, ovšem taktéž již každý jistě věděl, že ona žena není člověk. Nepřejícní jí začali obviňovat z neúrody i všech nedluhů, které jejich vesnici potkaly. A jelikož lidstvo nebylo dobré tak, jako elementy mezi které patřila, nakonec byla vyhnána z vesnice - i její muž, láska jejího života se jí zřekl, bázlivý jí obvinil z toho, že jej uřkla a jen proto si ji vzal. „Odejdi z vesnice, dcero Ďáblova! Dřív než tě upálíme zaživa!“

Ovšem i sama dívka se změnila. Ztratila již něco ze své podstaty elementu, nakazila se lidskou nevraživostí, nakazila se lidským hněvem. A tak, když v noci spatřila svého milého s jinou dívkou, rozhněvala se a oba zabila, načež v krvi pozůstala, plačíc a hněvajíc se na celý svět. Ovšem brzy si uvědomila svůj čin a začala být velmi zoufalá. Plakala a nechápala, jak mohla udělat něco tak odporného. Jak mohla skončit životy dvou nevinných lidí. A jelikož sama pro sebe neměla žádnou radu, rozdělala oheň, aby se spojila se svým bratrem. „Bratře Ohni, jen tys mi zbyl. Spáchala jsem hrozný čin. A nyní prosím o odpuštění, prosím, jen mě zbav mého trápení!“ vzlykala.

„Vím, má sestro, vím. Pomoci ti však neumím. Ač dovést tě můžu tam, kde černá Smrt má svůj chrám. Je to ten dar největší, podívat se smrti do očí. Jako jediný z elementů, ty budeš moci svět opustit. Že je to už na věčnost, musíš ovšem pochopit,“ odpověděl její bratr smutně.

„Chci tvůj dar přijmout a vím, že cesty zpět nebude. Přesto však věřím, že právě to je mým osudem,“ odpověděla dívka, snad s určitým zábleskem naděje.

„Jak si přeješ, sestro, ač rmoutí mě tvá slova. Jen co slunce vyjde, prachem se staneš znova,“ pronesl Oheň a dívka jej dobře poslouchala. Jen co první paprsky slunce vyšly zpoza obzoru, vyšla z domu do jasného zlatavého světla a nechala se obejmout v náručí svého bratra. Slunce bylo příliš horké vůči její kůži a ona se brzy vytratila z povrchu země. Jen rudý záblesk Ohně jí doprovázel na cestě k branám Smrti. A tak skončil život Pátého elementu…

Ale jiný příběh teprve začínal. V domě, který dívka opustila, se mrtvý muž opět vracel k životu… nebyl Bohem, nebyl Elementem, přesto měl moc Pátého elementu… zdědil všechny dary té, kterou miloval. Ale nebyl schopen je využívat tak, jako ona. Vždyť jeho život-neživot navazoval na ten lidský… pln bolesti a nenávisti. Stal se pravým ohrožením lidské rasy, tvorem, kterému se dostalo až příliš mnoho moci…

Post scriptum: Jak lze vidět dle tohoto příběhu, povídka vznikla v době, kdy jsem byla ještě zaujatá upírskými teoriemi. Ne, že bych dneska nebyla. Ovšem… tehdy to bylo nejspíše viditelnější na mé tvorbě. V každém případě, doufám, že se vám povídka alespoň trochu líbila.