Vampire stories - Titulní strana » Miluji tě, ale musím tě zničit! - Narozeniny

„Thomasi, to má být překvapení!“ zakřičela jsem na svého bratra, který mě špehoval za dortem. Kdo by si pomyslel, že musím si dávat tak velký pozor na staršího bratra, ale občas tomu tak jednoduše je. Celkově nejsme normální, ale naštěstí jsme si již zvykli.

„No jo, já se jen nemůžu dočkat,“ povzdechl si Thomas. Je jednoduše stále stejně zvědavý – jako malé dítě, ač se vydává za dospělého, pomyslela jsem si a rychle schovala dort do ledničky.

„Musím na nákup, půjdeš se mnou?“ zeptala jsem se jej pak s úsměvem na tváři, ač jsem odpověď znala dříve, než jsem otázku položila.

„Ne!“ vykřikl bratr vyděšeně – ano, pro tento výraz bych se jej klidně ptala i častěji, ale zase tak moc nakupovat nemusíme.

„No dobrá, ale nesmíš do kuchyně,“ upozornila jsem jej důležitě a on samozřejmě jakoby nic odkráčel – jasně, jako bych jej neznala. Vyšla jsem tedy z kuchyně a zamknula jí – ano, mít kuchyňské dveře zamykatelné je sice zvláštní, ale když bydlíte s mým bratrem, tak taktéž nezbytné.

„Sakra!“ Slyšela jsem pak ještě svého bratra, když jsem vycházela z domu a on nejspíše narazil na zamřené dveře. Musela jsem se zasmát, ale pak jsem se již vydala na cestu do obchodu.

Nakoupeno jsem měla coby dup a tak jsem zalezla zpět do kuchyně, kterou jsem zamkla zevnitř. Ano, u kluka, který má patnáct let a v papírech vlastně je dokonce dospělý, protože opravdu tak vypadá a jinak bychom nemohli žít sami, byste asi normálně nečekali některé jeho kousky, ale on byl všeho schopný – i vletět do kuchyně a předstírat, že si spletl dveře v bytě, kde již bydlíme… pět let? Vzala jsem dort a doplnila jej o svíčky, kterých bylo tedy dostatečně – na můj vkus a na drobný domácí dortík. Vzala jsem i nový mobil, který jsem mu k narozeninám koupila a zabalila jej do ozdobného papíru, načež jsem šla chystat chlebíčky.

Konečně… všechno hotovo! Pomyslela jsem si vesele, protože jsem se s tím patlala dosti dlouho a já po zkontrolování čistoty vzduchu – aneb: Je Thomas přilepený na dveřích, či je klid? – odnesla vše na stůl v obývacím pokoji a zapálila svíčky.

„Thomasi!“ zavolala jsem na bratra a on vletěl dovnitř jako střela zkoumající, co jsem to přichystala. „Všechno nejlepší,“ popřála jsem mu s úsměvem.

„Jé! Ten dort je roztomilý!“ usmál se, na kakaový dort se dvěma očisky z marcipánu. „Máš pro mě dáreček, máš?“ zeptal se pak se zářivým úsměvem a jen co dostal svůj balíček, rozzářil se jako sluníčko – je nutno podotknout, že jako pětiletý se chová jen při událostech jako Vánoce či narozeniny a taktéž na Nový rok, aby o mém bratrovi nebylo špatného mínění. „Jé, mobil, díky, Bellísku!“ usmál se na mě a objal mě a já se musela radovat s ním. Byl daleko lepší jako malé dítě, než když byl občas zamlklý a choval se… jako dospělý. Prostě přiměřeně tomu, jak vypadal.

„Nemáš zač, ten tvůj dle mého názoru už stejně dosluhuje,“ usmála jsem se na něj. „Tak co sfouknout svíčky a něco si přát, ať se můžeme nacpat k prasknutí?“ zeptala jsem se pak navazujíc na jeho náhlou veselost. A Thomas s radostí souhlasil.

Bylo to úžasné dopoledne. Zapomenout na starosti dospělých, které bychom v našem věku mít neměli a prostě si užívat. Když Thomas sfouknul svíčky, přišel na řadu dort, který však Thomas jedl samozřejmě svým vlastním, specifickým způsobem. Musela jsem jej samozřejmě vyfotit. Nestává se totiž často, že vidíte dospěle vypadajícího patnáctiletého kluka, jak na své narozeninové oslavě vypadá takto legračně – pusa celá od dortu a na nose kus šlehačky, kterou se snažil slíznout, avšak marně. A nikdo z nás v tu chvíli nevěřil v to, že by se naše domácí radovánky a dětské veselí mohly najednou vypařit navždy…

Po jídle – protože dort jsme dojedli chlebíčky a byli jsme tak přecpaní k prasknutí – jsme se rozhodli se dívat na západ slunce. Bylo to téměř jako kdysi, kdy jsme ještě nebyli sami a s námi se na tuto scenérii koukal otec.

Byl krásný letní den a zrovinka zapadalo slunce. Seděla jsem s maminkou v kuchyni.

„Mami, jdeš se s Thomasem a se mnou podívat na západ slunce?“ zeptala jsem se.

„Ne holčičko, zeptej se tatínka,“ usmála se na mě a tak jsem běžela za tatínkem.

„Tati, tati, půjdeš se s námi podívat na západ slunce?“ zeptala jsem se tatínka.

„Jistě broučku,“ usmál se na mě tatínek a vyšli jsme na balkón a Thomas šel hned za námi. Táta mě vzal na záda a tak jsme se dívali na oranžově zbarvenou oblohu, dokud slunce úplně nezapadlo a nerozprostřela se po celém městě tma, jen v některých bytech se svítilo. Již nebylo co pozorovat a tak jsme šli domů.

Při vzpomínce na rodiče jsem se málem rozplakala. Ano, už s námi nebyli tak dlouho. Tak dlouho už jsme slavili narozeniny, Vánoce i další svátky v roce sami, moc dlouho jsme již patřili i s naším nízkým věkem do světa dospělých, kde se o sebe každý musí umět starat sám.

A snad i proto mi při pohledu na zapadající zářící kotouč, který změnil barvu z ostře žluté na oranžovou, a pak zmizelo úplně. A tak slunce uvolnilo místo měsíci, který teprve teď mohl opravdu vyniknout. On a několik hvězd, které jej doprovázely.

Ovšem najednou mě zasáhl šok. Vedle mě neseděl můj bratr. Ne… tohle nemohl být můj bratr. Zvíře vypadalo jako pes… jako německý ovčák… ale hodně, hodně velký, protože velikostně bych jej přiřadila spíše k medvědovi.

Vykřikla jsem. Dosti jsem se toho stvoření lekla. Nevěděla jsem, co je zač a kde se tu vzal. Kde se poděl můj bratr? Vyděšeně jsem se rozhlédla. Avšak pes se schoulil do klubíčka a bolestivě zakňučel. Jeho velké, skelné oči na mě pohlížely s tak velkým smutkem a strachem. Natáhla jsem tedy ruku a pohladila psa po hlavě, ovšem on na mě stále upíral ten svůj pohled, ve kterém jsem poznala…

„Thomasi?“ zeptala jsem se tiše. Sledovala jsem jeho oči a věděla, že tohle musí být můj bratr. Co se to stalo? Srst? Čtyři nohy? Ocas?! Napadlo mě hned. Co se stalo mému malému staršímu bratříčkovi? Ptala jsem se sama sebe. On se na mě však stále díval tím skelným pohledem a mě jej bylo neuvěřitelně líto. „Neboj, bude to dobrý,“ začala jsem jej utěšovat a slzy se mi opět hrnuly do tváří. Objala jsem jej okolo krku. Jeho srst byla krásně jemná a hebká, spíše jako od štěněte, než od dospělého psa – obra. „Něco vymyslíme,“ slíbila jsem svému osrstěnému bratříčkovi, ač jsem popravdě nevěděla, co dál. A když jsem vzpomínala s hlavou v srsti mého bratra na maminku, která vždy věděla co dělat, pokračovala má vzpomínka na tu noc po západu slunce.

Po tom, co slunce zapadlo a venku bylo moc chladno a mě hvězdy omrzely, vrátila jsem se do kuchyně. Ovšem co mě tam čekalo, nebylo vůbec normální – tedy bylo by, kdyby ten obrovský, ale opravdu obrovský bernardýn byl náš.

„Tati, tati!“ volala jsem tehdy zpět na tatínka. „V kuchyni je obrovský pes!“ říkala jsem zčásti vystrašeně a z části taktéž však zvědavě na to, co dělá tak obrovské zvíře v naší kuchyni.

„To je jen… pes naší sousedky…“ začal tatínek vysvětlovat. „Musela někam odjet a tak nám ho zde nechala, abychom na něj dnes dali pozor,“ řekl po chvíli, ač já jsem si v tu dobu nemohla vzpomenout na to, že by někdo v našem okolí přechovával v bytě psa… navíc tak obrovského! Ovšem musela jsem spát, protože dle tatínka bylo moc pozdě… a od té doby jsem toho psa již neviděla.

Vzpomínka mi od začátku nedávala smysl. Proč se mi teď vybavují vzpomínky na psa nějaké sousedky? Navíc takového, kterého jsem viděla jednou v životě? Ovšem pak jsem nevědomky začala porovnávat některé znaky psa, v jehož srsti jsem se choulila a pejska naší „sousedky“. Obrovští psi… Objevující se v noci… U nás doma… Poprvé to vypadalo jako zvláštní shoda náhod nebo hodně popletená fantazie, avšak… Mamku jsem nikdy po západu slunce neviděla… Můj bratr se změnil v psa tehdy, když zmizely poslední paprsky… Má hlava jako by se rozdělila na dva tábory: Racionální – nic jako člověk měnící se v psa neexistuje… a Fantastický – právě jsem viděla svého bratra, jak se proměnil v… Psího vlkodlaka?