Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Propojené: Začátek příběhu - 1. kapitola

Nic už není jako dřív

„Veronico Fiewote! Spěchej, nebo to nestihneš do školy!“ zavolal na mě otec, který netrpělivě čekal ve vstupní hale do našeho domu. Vůbec, jak mohou být upíři netrpěliví? Já myslela, že se stresem mají daleko větší rezervy než lidé.

„Myslíš, že jsem tak pomalá?“ ušklíbla jsem se na otce s šibalskými jiskřičkami v očích, načež jsem se však ostře ohradila proti oslovení, které můj krvelačný otec použil: „A neříkej mi tím pitomým lidským jménem!“

„Víš, že nesmíš využívat upíří rychlosti. Bydlíme ve městě, kde je pořád dosti lidí, kteří by tě mohli odhalit, a odhalení upírů by pro moderní svět bylo něco velice zdrcujícího. A pak bychom se nemuseli bát jen ostatních upírů, ale taktéž všech lidí okolo. Navíc, nemusela by ses ovládat,“ začal otec opět jeho obvyklou – a nejspíše i dosti oblíbenou – přednášku o tom, jak jsem nezodpovědná, když si jednou za čas proběhnu po střechách a tak si alespoň trochu zpříjemním bytí v těle upíra.

„No jo, vždyť už jdu,“ řekla jsem tedy rezignovaně a vzala si od něj svačinu, přičemž jsem udělala velice otrávený škleb a otočila se na patě.

„Veronico,“ řekl jen otec, než jsem stihla vyjít ze dveří.

„Co je pořád? Nech mě žít!“ zabručela jsem nazlobeně, když jsem se otáčela s jasným gestem pubertální dívky, která na sto procent zapadá do tohoto novodobého světa, ve kterém žiji.

„Tvé oči,“ připomenul mi otec s tím, že mé velice nepříjemné chování naštěstí přešel bez dalšího komentáře. A tak jsem se otočila do zrcadla. Samozřejmě, mé oči nesly krásnou hnědou barvu, a když jsem se na ní chvíli soustředila, chytila modravý nádech, přičemž jsem se musela pousmát, než mi otec s jeho zlatýma očima neupozornil vstupem do odrazného pole zrcadla na to, že tady je.

„Vždyť sám víš, že ve škole upíři nejsou, kontroloval jsi to přeci,“ zamračila jsem se na jeho odraz v zrcadle, který by dle mého soukromého názoru dívky, jenž moc ráda čte horory, vůbec neměl jít vidět, ale upíři jsou bohužel v mnohém rozlišní od toho, co si lidé myslí – a je to škoda, protože občas by se mi hodilo se ověsit česnekem a mít chvíli pokoj od tátova věčného a zbytečného strachování o mou osobu a hlídkování na každém mém kroku.

„Co na to řekne Kate? Nevšimne si, že máš místo zlatých očí hnědé, nebo si myslíš, že je všechno v pohodě, a zvykne si i na ty modré, ve chvílích, kdy neodoláš a budeš pod lavicí zkoušet magii? Nebo snad je u lidí,“ to slovo možná až příliš zdůraznil, „obvyklé to, že se jim mění úplně barva očí?“ odporoval mi otec a já věděla, že má pravdu – Jak smutné zjištění, vzhledem k tomu, že teď se česnekem budu moci odpuzovat tak akorát sama.

„No jo, však už se jdu proměnit,“ rezignovala jsem tedy, ač jsem moc nerada přiznávala otci pravdu – a on měl pravdu nějak příliš často, což se mi vůbec nezamlouvalo. V pokoji jsem si tedy lehla na zem, přičemž si zkřížila ruce na prsou a zavřela oči, načež jsem ihned pocítila, jak mě začalo pálit v krku a má – až příliš rychlá – ruka jej rychle ovinula dlaní. „Pořád mít, žízeň, jak to mohou ti upíři vydržet?“ ptala jsem se spíše sama se, přičemž jsem měla pocit, že se zblázním z vůně, která šla cítit z celého mého pokoje – z pachu čarodějky, mne samotné.

„Na to si zvykneš,“ odpověděl otec s tím, že úplně ignoroval to, že otázka nebyla směřována k jeho příliš-citlivým uším.

„Už si zvykám osm let, tati,“ ohradila jsem se, protože jsem musela jako vždy odporovat. Ano, osm let… od doby, co umřela máma a o mě se od té doby stará jen přehnaně starostlivý otec. Musela jsem zaplašit smutné pocity a byla ráda, že jsem zrovna v podobě upíra – a tedy nemůžu brečet a dokážu daleko lépe zastírat své pocity.

„To není žádná doba, dceruško. Já si zvykám přes osm desetiletí na vůni čarodějek a i tak mi není zrovna příjemné to, že ji stále cítím. Až budeš mít kolem tří stovek let, jako já, tak už ti to bude připadat přirozené,“ usmál se na mě otec, přičemž já jsem jej samozřejmě poslouchala pro jistotu jen na půl ucha a přitom pomalu kráčela ven z domu – hlavně proto, že musím jít pomalu jako člověk.

***

Když jsem však dorazila k podchodu, uviděla jsem nějakou ženu, upírku. Radši jsem se potichu schovala, ale připadalo mi, že tu ženu znám. I když jsem věděla, že jsem nikdy nepotkala žádného upíra kromě mého táty, připadala mi velice povědomá. Byla malá a jasně rudé oči jí jen plály. Rozhlížela se kolem sebe, že by někoho hledala? Když se ke mně otočila, zády viděla jsem, že je oblečená v černé plášti a na plášti bylo nějaké písmeno, zaostřila jsem zrak, abych zjistila co je to za písmeno.

Je to jedna z Volturi, uvědomila jsem si, když jsem si prohlížela, krásně zdobené písmeno V. Jane Volturi! Napadlo mě hned a pochopila jsem, proč mi připadala tak povědomá – otec mi o těch nejobávanějších z řad klanu z Volterry občas vyprávěl. Okamžitě jsem se otočila na místě a neslyšně, svižně, avšak taktéž striktně dodržujíc lidskou rychlost, jsem se dostala až k dalšímu podchodu. Když jsem si uvědomila, že tam na mě už nikdo nečeká, raději jsem běžela do školy, protože jsem doufala, že právě tam hledat mladou upírskou-čarodějku nebudou – a navíc by ve škole způsobili nejspíše dosti vzruchu.

To nám ten den pěkně začíná, pomyslela jsem si, když jsem už seděla v klidu v lavici ve škole, kde jsem byla v alternativním bezpečí, ač jsem tím své spolužáky dostávala do nebezpečí. Kdyby přece jen Volturi zjistili, že se schovávám právě v tomto vzdělávacím ústavu. Otec mi vždy říkal – a proto o mě měl takový strach – že jednoho dne by mě mohli najít a v tu chvíli budeme muset zmizet, ovšem že mě najdou takto brzy, jsem si nemyslela. Co si budu nalhávat, věřila jsem v to, že mě nenajdou a já budu moci žít i se svou mocí alespoň do maturity. A ani v té nejhorší noční můře by mě nenapadlo, že to bude zrovna Jane. Ta, která byla dle všeho ta nejbezcitnější, ta, která si bude užívat mé utrpení před tím, než mě těm upírům předhodí jako velice zajímavý exemplář hybrida, pokud mě tedy dříve nezabije sama pro touhu po mé krvi.

Po zádech mi přešel mráz, když jsem si uvědomila, že kdybych se náhodou nezastavila a nespatřila jí, mohla bych už být mrtvá, či co hůř, čekající na svou smrt v bolesti pocházející z moci té bezcitné potvory. Je tedy více než jasné, že jsem celý den byla neklidná a občas zapomínala na lidské zvyky – vrtění se, mrkání, ani nic obdobně lidského nemělo prostor v mé hlavě zaneprázdněné strachem z blížící se smrti.

Po škole jsem byla stále více a více nervózní, až to zavánělo k paranoie a trhavé pohyby, které jsem občas dělala mi zrovna mnoho dobrého nepřinášely. Viděla jsem ve všem nebezpečí a působila jistě jako uzlíček nervů, a to jsem ještě nepřišla ani domů.

V tu chvíli, kdy jsem totiž přišla do bytu, měla jsem pocit, že se zhroutím. Všude kusy všemožných součástí našeho kdysi uklizeného domova. Ano, našli nás.

Po chvíli, kdy jsem jen tak stála, nehybná jako kámen, jsem vytáhla telefon a pokoušela se dovolat otci. Avšak ten měl vypnutý mobil – samozřejmě, neměla bych jej mít zapnutý ani já. Jen co jsem si to uvědomila, vypnula jsem jej a hodila na zem s tím, že jsem se nestarala o další osud tohoto malého přístroje, který mi byl stejně k ničemu. Nezajímala jsem se o binec, který způsobili jistě Volturi a začala jsem bez toho, abych nad tím přemýšlela hledat věci, které taťka schovával pro případ, že se budeme muset odstěhovat na rychlo – dosti velký peněžní obnos, který jsme měli našetřen je teď to hlavní. A pak jsem si začala balit pár důležitých věcí, které jsem nějakým způsobem potřebovala.

Ovšem ani práce, kterou jsem zabavila mé ruce, nezahnala myšlenky, které mi kroužily myslí jako noční běsy… Co když jej našli? Co když jej Jane mučí? Co když jej zničili? Ne… na to nesmím myslet. Co bych pak dělala? Ne… nezabijí jej. Nesmí. Chtějí mě. Neublíží mu, dokud nedostanou mě. Ale já budu muset zmizet. I kdyby jim to neřekl… dozví se od něj, kde přebývám. Dozví se od něj vše ohledně mě. Musím odejít. Hned zítra. Dnes už nepřijdou. Ovšem nesmí se o mě dozvědět ani lidé… kdyby ano, budou to vyšetřovat, mě šoupnou do děcáku a budu moci jen čekat, kdy si pro mě ta malá potvora či někdo jiný z gardy přijde…

Možná se ráno neprobudím, byla má poslední myšlenka před tím, než jsem jako čarodějka ulehla na zem, kde byl normálně můj pokoj – nyní zdevastovaný tak, že to vypadalo, jako by se tudy prohnalo tornádo – a ponořila se do neklidného spánku. Tentokrát si Volturi nedali žádnou práci s tím, aby po sobě smazali stopy.

Post scritpum: Je možné, že jste dřívější verzi téhle povídky už někde viděli (Na Stmivani.eu byla zveřejněna v Říjnu 2010 - čímž jsem vám vlastně i v podstatě řekla přezdívku, pod kterou jsem začínala), ovšem povídka byla následně aktualizována (a rozšířena) v Lednu roku 2013, byť příběhově se nic nemění; taktéž byly naplánovány další 3 pokračování povídky, které se chystám sepsat v případě, že by o ně byl zájem (jinak mé nápady ještě nějakou dobu zůstanou jen v mé hlavince).