Zavřeli mne tu! To není možné… Slíbil mi, že udělá vše pro to, abych mohla v klidu zmizet, za menší protislužbu, kterou právě drtím ve své ruce. Měsíční kámen, přesto, že byl lehký, tak mě táhl k zemi. Zahodila jsem ho, někam, kde ho už nikdy nikdo nenajde.
Zavřeli mne do hrobky, do té smradlavé díry s dalšími upíry, pokud se z této hrobky někdy dostanu, tak vám, co jste mě tady zavřeli, přísahám odplatu, i kdybych tady byla jedno celé dlouhé století, tak vám přísahá, že se pomstím na vašich dětech. A věřte mi, že je to bude hodně mrzet!
Seděla jsem na studené zemi vedle Perl, která plakala, jelikož se velmi spletla, a její dcera kvůli tomu musí být bez matky.
„Perl, přísahám, že se odtud dostaneme," šeptla jsem naštvaně.
„Katherine, co si to nalháváš? Určitě někdo bude chtít vysvobodit dvacet sedm upírů," vydechla.
„Mám pár tipů, kdo by se o to mohl pokusit," řekla jsem s nazdviženým koutkem.
„Neříkej mi, že ti dva, nevím, jestli se ti to doneslo, ale jsou mrtví," řekla a uhladila si svou sukni.
„Dlouho ne," odsekla jsem.
„To jsi neudělala, že ne? Zbláznila ses? Takže můžeme počítat s tím, že se k nám připojí další dva mladí upíři, kteří při pohledu na krev blázní." Když řekla slovo krev, měla jsem náhle v krku oheň, který šel uhasit pouze jedním… A bohužel, žádného člověka, jako dárek jsme zde nedostali.
Seděla jsem na zemi opřená o tu studenou plesnivou stěnu. Cítila jsem, jak mi celé tělo chřadne, jak každá buňka čeká na to, až dostane krev. Usychám, jako slunečnice, kterou vám někdo přinese, a vy jí zapomenete dát do vázy.
Každý nádech mi dělal ten největší problém, nemohla jsem se ani pohnout, věděla jsem, že tak za měsíc se ze mě stane mumie, a po té už neucítím nic, pouze budu vědět o své existenci, když se to tak vezme, slovo smrt nezní až tak úplně špatně. Upíři kolem mne vydávali otřesné, bolestné zvuky. Doufala jsem, že se každou chvíli otevřou dveře a v nich bude stát Stefan, nebo Damon. Možná oba, aby mne zachránili. Znělo to, jako pohádka, krásná pohádka. Pomalu mi přestával pracovat i mozek, který momentálně rozmazával vše, co jsem viděla. Jako bych spala, netušila jsem, jak dlouho tady jsem. Řekla bych sto let? Když se z vás stane mumie, čas neúprosně běží. Po dlouhé době jsem se odvážila otevřít oči. Víčka byla nesnesitelně těžká.
Byla tma, upíři, kteří zde se mnou trávili věčnost, na mne mrkali. Bylo to strašidelné. Perl vedle mě, měla zavřené oči, i když jsem jednou zaregistrovala malý pohyb… Nebo se mi to jen zdálo? Uslyšela jsem zvuky, znamená to, že zde jsem už přibližně dvě stě let. V té době už máte různé halucinace. Pukl kámen, slyšela jsem, jak pukl kámen! Svoboda! Sladká svoboda, nebo jen sen?
Někdo zakřičel! A to už jsem neslyšela pouze já. Perl trhnutím otevřela oči, jeden upír, co ležel vedle mě, se chabě usmál. Naproti mně se rýsovala postava v černém. Přimhouřila jsem oči, samozřejmě mi to způsobovalo neuvěřitelnou bolest.
„Katherine?" zeptal se s nadějí v hlase. Ani nevím, jak jsem to dokázala, ale vydralo se ze mě zachrčení. Jako když máte kašel.
Postava se přiblížila blíž, už jsem jí viděla do tváře. Byl to Damon se svým všedním úsměvem. Vytáhl pochybný balíček a prokousl ho. Už jsem přišla na to, co to bylo. Každá buňka byla připravena na tu slast, která se mi naskytne.
Damon ho přiložil k mým ústům, cítila jsem se jako znovuzrozená. Ta bolest, co mě tížila, ustala. A já se mohla radovat!
„Damone," vydechla jsem. Ten bez jakékoliv odpovědi mě vzal do náruče a odnášel mě od toho hrozného místa.
Uslyšela jsem jekot, takový jemný pronikavý hlas, trochu mi to připomínalo mě. Pohlédla jsem na Damona, ten měl hrůzu v očích.
„Katherine, musím se pro někoho vrátit! Zvládneš to sama?" zeptal se jemně.
Na jeho otázku jsem rychle kývla, Damon mě postavil na nohy, překvapení bylo, že jsem se udržela. Já se po té době udržela na nohou! Vrtkavou chůzí jsem šla k východu. Kámen byl odsunutý a za ním stálo několik lidí. Byl mezi nimi i Stefan, rychle jsem se na něj zářivě usmála. Cítila jsem, jak se mi pohlo srdce, tak blízko ho mít u sebe. Byl to úžasný pocit. Jen jsem měla strach, že je to jeden z mých snů, které jsem zažila v hrobce.
„Katherine," vydechl a podal mi ruku. Bez potíží jsem ji přijala, ale nemohla jsem dál. Něco mě nepustilo, nějaká neviditelná síla.
„Co je to?" zhrozila jsem se.
„Upíři se dostanou tam, ne zpět," přecedila skrz zaťaté zuby nějaká postarší žena v černém oblečení.
„To nemůžete! Prosím, pusťte mě ven, já už tady nechci být!" vykřikla jsem.
„Je tam můj bratr!" vyjekl Stefan. Holka, co stála poblíž Stefana, se natáhla horlivě pro knihu.
„Babi! Musíme je dostat ven! Prosím, je tam Elena," řekla skrz slzy, které se jí koulely po tváři.
„Bonnie! Nemáme dost síly," zamračila se stará žena.
„Tak to udělám sama."
Z hrobky jsem uslyšela další zakřičení, které ustalo. Někdo narazil na kámen, hrobkou to patřičně otřáslo. Ta holka začala odříkávat nějaké kouzlo, po krátké době se k ní přidala i její babička. Cítila jsem z nich energii, jako kdysi z Emily… Musely být Benettové! Ano, jiné vysvětlení není. Najednou jsem mohla jít z hrobky pryč, ale předhonili mě Damon a nějaká… já? Když jsme byli všichni z hrobky pryč, tak se znovu uzavřela.
„Potkal jsem Annu, málem si dala její máma Elenu k snědku." Ukázal na ni. Já jsem si ji jen pozorně prohlížela.
„Nechal jsi je tam?" optal se Stefan s jeho zamračeným výrazem.
„A co jsem měl dělat? Buď my, nebo oni…" Damon se na mne zadíval a pokřiveně se usmál.
„Můžeme jít domů, už je konec," prohlásil. Ta stejná holka jako já šla za čarodějkami.
„Děkuji vám." A objala tu mladší.
Všichni jsme se vydali pryč, doufám, že se tu už nikdy nevrátím. Všechno zatím vypadalo stejně, ale to bude tím, že jsme na hřbitově. Podívala jsem se po své dvojnici, ona měla na sobě kalhoty? I ta druhá holka je měla. Která se od nás i s babičkou po chvíli odpojila. A dala se na vlastní cestu.
Došli jsme mlčky před vrzající branku, která oddělovala hřbitov od zbytku města.
„Co je to?" zeptala jsem se všech, ukazovala jsem na zvláštní modrou věc, která měla kola… no prostě to bylo zvláštní.
„Auto, tím se jezdí. Už se nejezdí v kočárech," prozradil mi Damon. Jen jsem na to pochybovačně pohlédla. Když jsem do toho nastoupila, bylo to pohodlné, i cesta nebyla tak drkotavá. Dostali jsme se před velkou stavbu.
„Vítej v penzionu." Usmál se Stefan. Dvojnice se jen nenuceně usmála.
„Počkat… To není ten penzion, kde jsem byla v roce 1864," dostala jsem ze sebe.
„Není," odpověděl Damon jednoznačně.
Prohlížela jsem si ho důkladně. Vevnitř bylo pár věcí, tedy hodně věcí, které jsem neznala.
„Já, no… Vzala jsem sebou nějaké věci," podotkla má dvojnice. A podala mi tašku. Nevypadala zrovna moc výřečně. Docela mile, až na to… Něco jsem v ní viděla.
„Děkuji," zachraptěla jsem.
„Běžte do nějakého pokoje. Elena ti se vším pomůže a ukáže," prozradil Stefan jasně.
„Já? Proč já?" zakoktala se Elena. To už na ní Damon hleděl prosebně. Elena se prudce nadechla a už šla po schodech nahoru. Já ji následovala.
„Měly bychom si spolu promluvit, nemyslíš?" zeptala jsem se drzým tónem.
„Proč?" Zamračila se.
„Nadělala jsi mi pár zmatků. Například, že si obmotáváš oba bratry Salvatory. A to já tak nenechám!" křikla jsem. „Se kterým vlastně chodíš? Stefan, nebo Damon… Počkat, nebo s žádným? Víš, vyhlíží to tak, že Damon by za tebe i dýchal a Stefan by se kvůli tobě zabil."
„Proč myslíš?" zeptala se naštvaně.
„Děláš to stejné co já. A to jim ani neovládáš mysl. Jsi horší než já… Na něco se tě zeptám, vadilo by ti, kdybych chodila se Stefanem? Nebo s Damonem… Nebo oběma?" pronesla jsem radostně. Na Eleně jsem viděla zuřivost. Oddechla jsem si, a potichu jsem se zasmála.
„Víš, vlastně ti to nemám za zlé. Damona si nech, ale Stefan… To je jiné kafe…"
„Víš, že tě Stefan nenávidí? A Damon tě chtěl zachránit? To on to všechno zařídil. A ty bys mu udělal něco takového?" odfrkla si.
„Nevypadalo to moc, že mě Stefan nenávidí, dobře… Možná mě nenáviděl, ale když mě znovu uviděl, tak přehodnotil své priority."
Zachichotala jsem se.
„A co Damon? Toho necháš jen tak?" zařvala na mne.
„Musí si zvykat, i na odmítnutí. Navíc za mne může mít náhradu." Pohlédla jsem na ni.
„Koupelna je támhle," zamluvila náš rozhovor. S úsměvem na rtu jsem přišla do malé místnosti, kde byla vana, a to druhé nevím… Bylo to celkem potupné.
„Mohla bys mi s něčím pomoct?" křikla jsem na Elenu. Nemusela jsem čekat dlouho, už stála v místnosti opřená o futra.
„Samozřejmě, slečno Katherine. Tak ti říkali, ne?" Pokřiveně se usmála.
„Jaký se vůbec rok?" zeptala jsem se naštvaně.
„2015…"
„Cože?" vyjekla jsem. Elena mi pomohla napustit vanu a sundala mi ty hrozné šaty. Viděla jsem na ní, jak je naštvaná, jak mě nenávidí. A je smutná…
„Co je ti?" zeptala jsem se jí potom, co jsem se okoupala.
„Nic, jenom mi je líto Damona," řekla skrz zaťaté zuby. Vytáhla tašku a rozložila oblečení, tak, abych ho viděla.
„To se teď nosí?" odfrkla jsem si, a tím jsem zamluvila její poznámku o tom, že je jí líto Damona. Je tak bláhová. Damon, je takoví psík, co udělá všechno, co mu řeknu. Stefan je jiný vyzrálejší. Damon má horkou hlavu.
Když už jsem na sobě měla oblečené nějaké černé kalhoty a fialové tričko, tak jsem prohlásila:
„Musím uznat, že je to mnohem pohodlnější než šaty."
„To rozhodně. Teď otázka… Co budeš dělat? Zajdeš za Damonem a oznámíš mu, že s ním být nechceš? Že to byl celou dobu jeho bratr? No, u toho budu chtít být…" Rozrazily se dveře a v nich stál Stefan.
„No, to rozhodně zajímavé bude, Katherine," řekl se zaujetím.
Šla jsem k němu s couravým krokem a tváří anděla pomsty. Ten pohled byl trochu provokativní.
„Katherine, tento vlak ujel," šeptl. Elena stála za mnou a lehce podupkávala nohou. Její výraz říkal: Vypadni, nebo tě zabiju.
Přistoupila jsem ke Stefanovi blíž, málem jsme se mohli dotýkat nosy.
„Potom si o tom promluvíme." Usmála jsem se, a odešla jsem z místnosti. Procházela jsem dlouhou chodbou, která vedla ke schodům. Rychle jsem ho přešla a ocitla jsem se v obýváku. Damon tam nenuceně seděl na křesle a popíjel.
Když mě uviděl, tak nenuceně nadzvedl hlavu. Usmála jsem se a při tom jsem odhalila řadu bílých zubů.
„Chyběla jsem ti?" zeptala jsem se sladce.
Damon si odfrkl a nalil do sebe zbytek hnědé tekutiny. Zavřel oči a polkl. Odložil sklenici na stůl a z místnosti odešel. Asi náš rozhovor slyšel. Pokrčila jsem ramena a sedla si na místo, kde před chvílí popíjel. Zhluboka jsem se nadechla a užívala si nehynoucí svobody. Možná jsem byla trochu ostrá na Damona, přece jenom, díky něho jsem opět volná, ale tím jsem mu prokázala službu. Nechala jsem ho jít, musel si uvědomit, že nejsem ta pravá. Jediné, co mě teď tíží je dvojnice. Neznepokojovala jsem se tím moc, jelikož jsem věděla, že si pro ni někdo přijde. Tím pádem bude Stefan opět můj. Představovala jsem si jeho hebké rty, kterýma mě líbá. Jako sen, jako bych se znovu ocitla v roce 1864.
Někdo si odkašlal. Otočila jsem svou hlavu a uviděla jsem Stefana, který se ležérně opíral o zeď.
„Tak si můžeme promluvit," prohlásil a mířil si to k volnému křeslu naproti mně. Vzal skleničky a rozlil nám.
Podal mi jednu a já si decentně upila. Musím uznat, že dnešní alkohol je silnější.
„Myslíš to vážně?" zeptala jsem se nenuceně.
„Co?" vydal ze sebe.
„Stefane, myslím, že máš kupu vzpomínek na to, kdy jsi mě miloval sám od sebe. Nemusela jsem ti poroučet, ale když jsi zjistil, kdo jsem. Byl jsi tak nějak zklamaný. Měla jsem strach, že bys mě mohl prozradit. Navíc, jsi měl své přirozené chování, já ti jen nařídila, že mé malé tajemství nesmíš nikomu říct."
Stefan se hrdelně smál.
„Malé," přecedil skrz zaťaté zuby.
„Stefane, nepamatuješ si, že ses do mě zamiloval sám? Já jsem tě k tomu nedonutila." Stefan se pořádně napil a poté si vložil tvář do dlaní.
„Katherine, ale to bylo před sto čtyřiceti devíti lety," vydechl šeptem.
„Ale pro mě ne. Já jsem byla celou tu dobu zavřená tam dole. Já jsem nebrala čas jako ty! Celou tu dobu jsem myslela na tebe," přiznala jsem.
„Určitě, Katherine! A já jsem čínský bůh srandy. Uvažovala jsi jen o tom, kdy tě přijdeme zachránit!" vyštěkl.
„Když myslíš… Kde je vůbec Damon?" vyslovila jsem své myšlenkové pochody.
Stefan se falešně usmál.
„Nahoře s Elenou," odpověděl.
„Tobě nevadí, že je nahoře tvůj bratr s tvou dívkou?" podivila jsem se.
„Katherine, vážně zkoušíš tady to? Opravdu? Elena není jako ty," řekl ostře a zvedl se z křesla, chvíli chodil tam a zpátky.
„Jistě, že není. Je horší! Dokázala si vás oba obmotat kolem prstu a to ani nemá moc, kterou jsem měla já…"
„Sklapni!" okřikl mne.
„Tak si to už konečně přiznej!" Dostala jsem se k němu svou přirozenou rychlostí.
„A co si mám přiznat, Katherine? Já neznám tvou hru, tvá pravidla! Chápeš to? Už nechci vidět! Jsi z hrobky, pryč, tak proč tu ještě jsi. Zřejmě o Damona nejevíš žádný zájem, tak proč ho pořád mučíš?" to poslední slovo vyslovil z největší zlobou, jakou jsem u něj viděla.
„Žádná pravidla, Stefane, nebo už jsi zapomněl? Žádná pravidla," šeptla jsem mu do ucha. „A na tvou otázku, proč tu stále jsem je jednoduchá odpověď kvůli tobě. Chci s tebou utéct, daleko. Byli bychom spolu… Nikdo by nám v tom nezabránil." Pokřiveně jsem se usmála.
"Katherine," vydechl. "Já už tě nechci!" pokračoval.
„Tvá ústa říkají ne, ale tvé oči mi říkají něco jiného. Tak to jenom zkus, polib mě! Nebo máš strach? Dělej, polib mě," křikla jsem. Stefan se rozhodoval, musel učinit rozhodnutí. Má mě políbit? Po tak dlouhé době, kdy mě nenáviděl?
Co by se stalo, kdyby Katherine zavřeli podle plánu do hrobky? Neutekla by. Po nějakém čase by byla zachráněna Damonem a potkala svojí dvojnici. Přizná, že vždy milovala Stefana, nebo nic neprozradí a znovu začne hrát svou hru?